Zase jeden dusný den

aneb sláva přírodě

Jako dítěti mi to bylo jedno. S postupujícím věkem dusné dny nesnáším. Jsem schopná tak maximálně dýchat. Jenomže musím prostě nějaké ty aktivity vyvíjet. Třeba uvařit oběd. Když jsem ráno nadhodila, jestli si přejí k obědu vařené brambory nebo hranolky, bylo mi okamžitě jasné, že to byla otázka zbytečná a že jsem se ptát nemusela a rovnou prostě nakrájet brambory na nudličky a dát je péct. 

Pak jsem chvíli dumala, cože vyrobím s těma kotletama, co jsem včera koupila, chvíli jsem brouzdala po internetových kuchařkách, abych je nakonec zavřela, na kotlety nasypala sůl a pepř a hodila je na pánev. Potom jsem vnořila hlavu do lednice, osmahla k tomu cibuli (kterou jím jen já), opekla pár plátků anglické slaniny (kterou jíme všichni), na stůl jsem naházela zásobu grilovacích omáček, ze které by Zdendu trefil šlak, a oběd byl na světě. Po zádech mi tekl pot a vzpomínala jsem na bezdětná léta, kdy jsem v těchto dnech k obědu lovila cosi v lednici, hlavně, aby nebylo potřeba to tepelně zpracovávat. 

Odpoledne jsem strávila na kanapi s notebookem, kdy jsem sjížděla Čtvrtou hvězdu a v mezidobí různě smskovala, hlavně aby po mně nikdo nechtěl nějakou aktivitu. Jenže mi někdy kolem třetí došlo, že musím ještě na otočku k mámě, kde mám poštu, kterou jsem si skrzevá delegaci nestihla vyzvednout, takže jsem se psychicky obrnila a v půl páté vyrazila. 

U letiště samozřejmě byla nehoda, takže jsem si tam trochu postála, než jsem prokličkovala mezi auty s pomuchlanými plechy. Cestou zpátky už jsem se proklínala, že jsem pro tu poštu nejela v pátek, ale to jsem musela vyzvednout bedýnku z farmy a pak se ještě dostavit na oslavu narozeniny Klárčiny kamarádky, kam jsem měla přikázáno přijet MHD, páč si prostě musíme dát skleničku. Podvečer to byl velice příjemný, strávený s lahví červeného, dvěma kamarádkami, takže jsem byla přesvědčená, že jsem se rozhodla správně. Dnes jsem o svém rozhodnutí fakt pochybovala. 

V momentě, kdy jsem dorazila domů, se začalo zatahovat a hřmít. Vyrvala jsem dítě ze sousedovic bazénu a doma ji hned vrazila do vany. Začalo pršet, hřmí a je tam krásná bouřka. Dusno je to tam a já začínám mít zase roupy, že bych měla něco udělat, ale pak si zase říkám, že práce nemá nohy, neuteče, takže to asi "proprokrastinuju" vesele až do rána. Ono bude lepší nabrat síly na likvidaci pohromy po týdnu věnování se delegaci, když jsem v pátek opouštěla kancelář, měla jsem na stole docela dlouhý seznam věcí, které je potřeba hned zítra zařídit.