Play, stop, enter, play, stop,

delete

Ono je to virtuálně tak jednoduché. Pár tlačítek a máte dojem, že společensky žijete. Pustíte si film, u toho můžete číst bulvár, zúčastnit se diskusí. A hned jste takříkajíc ve víru dění. Jenomže mám dojem, že jsme pro samý ty internety přestali umět spolu žít. 

K tomuto zamyšlení mě inspiroval výchovný komentář pod minulým článkem, kdy jsem já jednala špatně, protože jsem s úsměvem nepožádala matku nevychovaného dítěte, aby to dítě bylo konečně zticha. Ano, na jedovaté poznámky si potrpím. Takříkajíc se v nich vyžívám. Proč? Protože není mojí povinností učit někoho cizího slušnému vychování. A být zticha, když jiný mluví, je součást slušného vychování. 

I mé dítě má občas tendenci někomu skákat do řeči, ovšem troufám si říct, že odmala ví, že na hradech, zámcích, v muzeích, galeriích, v divadle a v kině se mlčí. Dále potom neběhá po supermarketu, nenaráží košíkem do jiných, neshazuje věci z regálu ve snaze upoutat pozornost telefonující matky (to vše jsem viděla), nevřeští na hřbitově (to jsem četla), prostě se v rámci svých devíti let umí chovat mezi lidmi. Tak, jako to moji rodiče učili mě, učím to i já ji. 

Takže zpět k tomu, že jsem matku nevychovaného dítěte nepožádala s úsměvem, aby její dítě bylo potichu. 

Je mi úplně jedno, jestli ona matka snese, když jí její dítě skáče do řeči. Já to u svého nesnesu a ani já to nedělám jemu. Je mi jedno, jestli ona matka snese, že díky své výchově (zřejmě výchově k podpoře osobnosti, či jak se tomu dneska říká) nemá šanci občas slyšet jednu větu celistvě. Je mi úplně jedno, jak si to vedou doma. Ale tady nejsou doma, ale mezi ostatními lidmi. A součástí slušného vychování je i to, že beru ohled na ostatní. Pronesla jsem jedovatou poznámku. Mohla jsem být ještě vostřejší, protože jsem mohla pronést cosi na téma právě slušného vychování či použít nějaké vulgární slovo. Ani jedno z toho jsem neučinila. Pouze jsem se domohla svého práva slyšet výklad, za který jsem zaplatila. 

Ono virtuálně je to velice jednoduché. Film stopnete, článek přerušíte, překliknete, odkliknete a je to. "Mluvit" (tedy psát) můžete i v okamžiku, kdy tak činí ten druhý. Vůbec nemusíte čekat, až on svoji myšlenku dokončí. 

Takže - suma sumárum. Chápu, že pro ty, kteří žijí většinu svého života virtuálně, je naprosto nepochopitelné, že by bylo dobré druhého nechat domluvit a pak se chopit slova. Taky chápu, že jeden pak nemá dojem, že by mu něco uteklo, když si to klidně může pustit znovu. To je jasný. A taky vím, že to mohlo být úplně jinak, že onu matku vlastně úplně jednoduše egoisticky nezajímalo, že ti ostatní jsou rušeni. Nebo ji to celé vlastně vůbec nezajímalo, takže neměla potřebu to poslouchat. Možností je mnoho. Já jen, že tuhle absenci slušného vychování pozoruju kolem sebe nějak čím dál víc. A ty děti přestávají být roztomilé. Ony začínají být pěkně protivné. 

Mimochodem - problém nejsem já, i když jsou o tom někteří skálopevně přesvědčení. Problém ve společnosti jsou ti, jimž nebyly v rodinách dány základy slušného vychování. Myslete si, co chcete. Tohle mi nevymluvíte. A na mě nelze bohužel použít tlačíto "delete" :-).