Pionýrský šátek sem, pionýrský šátek tam

aneb drůžba

Družili jsme se v tom Sovětském svazu tehdy několikrát. Naložili nás do autobusu, který od nás po pár cestách obdržel díky zvuku, který vydával, přezdívku meluzína. A odvezli nás do nějakého místního pionýrského tábora. 

Všechny ty návštěvy probíhaly naprosto stejně. Vystoupili jsme vyjevení z autobusu, ošátkováni červenými českými pionýrskými šátky (kterých jsme měli mít s sebou vícero kusů, abychom měli na každou návštěvu). Stáli jsme jak telata a čekali, co se bude dít. 

Následně jsme po pokynu dospělých prošli branou, stoupli si do řady a ihned se na nás vrhli místní sovětší pionýři, kteří servali z našich krků naše šátky a narvali tam svoje šátky. Naše šátky si dali na své krky, na trička a košile (někdy i přímo do našich těl) napíchali odznáčky s Leninem, všichni jsme zvesela zakřičeli: "Drůžba" a šli jsme si prohlížet tábor. 

Na tyto tábory mám poměrně hezké vzpomínky. Většinou se rozpostíraly v lese, dost často u nějakého jezera nebo řeky, na poměrně velké ploše. Každý oddíl měl tak své jakoby soukromí a všichni se potom scházeli ve společných prostorách, kde mnohdy nechybělo přírodní divadlo. Docela se mi tam líbilo. 

Po prohlídce tábora následovalo pohoštění v podobě boršče většinou, tedy jsem opět hladověla (jako odtučňovací kůra by to jistě bylo dokonalé, ale já ji nepotřebovala). A ihned poté kulturní vložka. 

Nejprve jsme všichni společně zapěli "Sólněčnyj krůg něba vakrůg, éto rysůnok malčíšky", pak jsme pozdravili pionýrským pozdravem stoupající vlajky obou zpřátelených států, ruští pionýři zatroubili cosi na trubky a mohli jsme sledovat, co pro nás sovětší pionýři připravili za program. 

Po tom všem nás narvali zpět do autobusu "meluzína" a vrátili jsme se do hotelu, kde jsme další pionýrský šátek strčili do kufru, prošli jídelnou, abychom zjistili, že opět nebudeme večeřet, a vyrazili jsme do města na zmrzlinu. Ještě, že to "maroženoje" se tam jíst dalo, nějaký cukr tělu dodalo, takže jsem byla schopná domů dojít po svých.  Totální kolaps organismu se tedy naštěstí nekonal.

Ovšem svíčková mé babičky, nachystaná mi po návratu se jevila jako krmě přebožšká a ještě hodně dlouho jsem nepohrdla ani chlebem s máslem. Když mi jej matka obložila ředkvičkami, měla jsem pocit, že mi dala řízek.