Vykročili jsme k otevření 13. komnaty

aneb Alexandr

Na tuto akci jsem přišla v týdnu, kdy jsem na internetu hledala, jak bych dítěti zpříjemnila pár prázdninových dnů, které tráví doma. Vyrazili jsme tedy na zámek Loučeň, abychom získali první ze sedmi klíčů vedoucí k otevření 13. komnaty. Pro jistotu jsem udělala rezervaci na prohlídku s Bílou paní a dnes ráno jsme naskákali do auta a po menších potížích s navigací se ocitli v Loučni. Naše první cesta vedla do místní hospůdky, abychom se na prohlídku začínající ve 13:00 hodin posilnili. 

U pokladny jsme ještě byli informováni o honbě za pokladem, která probíhá v zámeckém parku a již jsme si krátili čas zdoláváním místních labyrintů . 

Již před započetím prohlídky jsem tušila, že tady budu špatně. Přihnala se jakási rodinka obdařená dvěma pubescentními dětmi, které si čas krátily pro změnu neustálým pošťuchováním, skákáním jeden na druhého a vzájemným škrcením. A to jsem nevěděla, že to nejhorší nás teprve čeká. 

Přivítala nás velice milá Bílá paní a my vybaveni hracími kartami s křížovkou jsme plni očekávání vstoupili do zámku. S námi kromě agresivní rodinky ještě mimo jiné i paní s chlapcem. Díky chlapci jsem slyšela polovinu výkladu. Chlapec, asi desetiletý, opakovaně vyrušoval Bílou paní dotazy, postřehy, pokusy ukázat nám, jak je strašně chytrý. Maminka se po celou dobu usmívala. 

"Jak se jmenoval ten hudební skladatel, o kterém jsem mluvila na začátku?" usmála se Bílá paní na děti.

Chlapec se opět hlásil. 

"Ano, princi!" ukázala na něj Bílá paní.

"Alexandr!!!" pronesl chlapec.

"Ne ne, princi, tak se jmenoval majitel panství" usmívala se dál. Dohrabali jsme se k Bedřichu Smetanovi a mohli jsme pokračovat. 

Cestou chlapec vyleštil svým trikem dřevěné obložení na chodbě, málem při tom shodil několik fotografií. Informoval nás, že fotbal hrají především dělníci, proto jsou ti fotbalisti na té fotografii tak černí, aby se vzápětí domáhal toho, že vycpaného krokodýla si musí prostě pochovat. 

"Já chci si na něj sáhnout. Chci!" vřeštěl.

"Já chci slyšet výklad." sdělila jsem osazenstvu já. Manžel, který tyto scény nemá příliš rád, zcepeněl. Agresivní chlapec konečně přestal cvakat propiskou, nevychovaného chlapečka si matka za triko přitáhla k sobě a po zbytek prohlídky byl poměrně klid. Zdárně jsme vyluštili první tajenku, kde jsme se dozvěděli, jak bylo Bílé paní za jejího života přezdíváno poddanými, vyfasovali první klíč a hrdě jej nalepili do našich nových pasů. 

"Měla by mi dát polovinu vstupného, když jsem kvůli jejímu chlapci neslyšela polovinu výkladu." informovala jsem manžela.
"Je to dítě." informoval on mě.

"Já vím, že je to dítě, byly tam i mladší děti a na rozdíl, od tohohle Alexandra se uměly chovat." řekla jsem dostatečně nahlas na to, aby matka nevychovaného dítěte vše slyšela. 

Nemám to ráda, nevím, ale tohle prostě nemám ráda. Zaplatila jsem poměrně vysoké vstupné na to, abych si prohlídku užila a nemusela jsem neustále poslouchat moudra a skákání do řeči jakéhosi nevychovaného chlapečka, s jehož maminkou to po celou dobu ani nehlo. A mimochodem počítám, že jim v jídelně pokreslil židli fixkou. Nešlo si nevšimnout, jak se snažil nasliněným prstem cosi smýt. 

Jinak mám dojmy z celé akce a výletu velice hezké. Prohlídka zajímavá, uzpůsobená pro děti. Nakonec i ten poklad Klárka získala a po nezbytné zmrzlině jsme si mohli pořídit poslední foto a hurá domů. 

Zdravím tímto Jarku, mám dojem, že prohlídku by nepřežila :-)