Děvočky, vazmítě ješčo boršč

aneb jak jsem jela za Leninem

Nevím, co mi to naši provedli, ale kdysi dávno, v dobách reálného socialismu mě vyslali na pionýrský tábor do Sovětského svazu. Jistojistě je tato kratochvíle stála hodně peněz a já se tehdy docela těšila, ale .... 

Naše cesta vedla z Prahy do Kyjeva, potom Charkova s malým výletem do Sokolova a přes Kyjev zpět do Prahy. Moskevského mauzolea s V. I. Leninem jsem sice byla ušetřena, ale i tak útočil soudruh ze všech rohů. Byl mi jedno. 

První snaha o zocelení socialistického člověka započala již na Hlavním nádraží v Praze, kde nás narvali do vlaku, který měl být klimatizován, tedy mu nešlo otevřít žádné okno. Na nástupišti bylo vedro k padnutí, vlak změnil se ve sklářskou pec. Ven jsme nesměli, abychom se dospělému personálu někam nerozutekli, tak nás rodiče alespoň nalejvali žlutou limonádou z povoskovaných kelímků, abychom hodinové zpoždění, se kterým jsme vyjížděli, přežili bez úhony. Klimatizace buď nefungovala nebo ji z nějakého úsporného důvodu nezapnuli. Pekli jsme se celou cestu.

První problém nastal ještě před hranicemi s tehdy Sovětským svazem v Čiernej pri Čope. V našem kupé byla v úloženém prostoru nad uličkou prázdná láhev od vodečky, která jezdila v noci sem a tam. Vzaly jsme ji a položily na zem na jakýsi kobereček, kde nás alespoň nebudila. Ráno vstrčil do kupé nos místní "děžurnyj", uzřel láhev vodky - prázdnou samozřejmě, plnou by tam nikdo nenechal - popadl ji a běžel sdělit vedoucím, že jsme za noc vypily láhev "Stoličné". 

Zbytek cesty proběhl již celkem v klidu, až na to, že náš vlak nabral takové zpoždění, že jsme do Kyjeva místo v deset večer dorazili ve tři ráno. Naprosto kožené nás narvali do autobusu, který neměl úložný prostor na zavazadla, tedy jsme našťouchali kufry do uličky a kam se dalo a vyrazili jsme do hotelu. Poté, co nám úplně opilý vedoucí hotelu začal vyprávěl, že můžeme mít drůžbu s jeho "dóčkoj", která sbírá "značók", jsme se konečně dostali do postelí. Pokoj nešel zamknout. Po zbytek noci jsme držely hlídky, páč se nám ten podnapilý vedoucí vůbec nepozdával. Zhruba za dvě hodiny na nás bušili vedoucí, že musíme na snídani. 

Jídlo bylo v Sovětském svazu pro mě, gurmeta a mlsnou hubu, vpravdě utrpením. Celý pobyt jsem byla živa ze zmrzliny a každý oběd a večeři mlsně hleděla do druhé části restaurace, kde se stravovali ti, co něco znamenali. Obsah jejich talířů vypadal úplně jinak, než to, co servírovali nám, pročež nás ještě servírka pobízela slovy: "Děvočky, vazmítě ješčo boršč." Nevzaly jsme si a šly na zmrzlinu. Pila jsem k tomu vodu, protože podivná žlutá tekutina v dvoudecových skleničkách taky nevypadala vůbec vábně. 

Viděla jsem mnoho muzejí V. I. Lenina a J. V. Stalina. Mnoho monumentálních památníků a pietních míst s výhledem na řeku Dněpr, také památník bitvy u Sokolova, odkud jsem utekla, protože zakrvavené uniformy na mě byly trochu moc. 

Ale taky jsem viděla obchodní dům, kde bylo možno koupit lavór nebo sako, nic jiného tam neměli. Místo obyčejné kasy se počítalo na počítadle, když už náhodou bylo co spočítat, tedy natrefili-li jste na něco jiného, než na ten lavór nebo sako. 

Samostatnou kapitolou by byly nápojové automaty. Již před odjezdem mě matka nabádala, abych z nich v žádném, ale fakt v žádném případě nepila. Nechápala jsem proč, vždyť takový automat na pití na ulici je věc úžasná. Pochopila jsem záhy. V rodině mi vždy přezdívali hygienička, občas jsem měla pocit, že si kůži z rukou musím smýt, jak si je pořád drbu. Ale k automatu zpět. Za kopějku tekla voda, za dvě šťáva. V automatu byla sklenička. Ano, sklenička, pro celý Kyjev, Charkov (v Moskvě asi pro celou Moskvu). Když jste se napili, skleničku jste otočili, zmáčkli, byla ošplíchnuta vodou a mohl se napít další. Nenapila jsem se nikdy. 

Již tehdy jsem se ovšem projevila jako zdatná obchodnice, když jsem uklízečce v hotelu prodala dvoje obyčejné silonky za 10 rublů. Ona po nich tak toužila :-). 

Ale jinak to byl moc hezký výlet, přijela jsem zpátky s vědomím, že v Sovětském svazu dnes snědli to, co měli sníst až zítra ...... ale to jsem si z toho asi tenkrát odnést neměla.

Věnováno Wlčici