Malý dům v horách, Coca-Cola a tatínkova pracovna

aneb jaké jsem ještě měla štěstí

Byli jsme tehdy v Itálii pomalu jako exotická zvěř. Některé hostitelské rodiny snad měly pocit, že jsme tady seskákali ze stromů a vyrazili. Někteří mí spolužáci byli zasypáni dotazy typu, zda známe televizi, elektrickou žehličku nebo telefon. Pravda mobilní telefon jsem viděla poprvé tam a nad některými vymoženostmi jsme žasla. To zase jo. Ale když se mě Tatianin a Sonin kamarád Ruffo optal, zda znám Coca-Colu, pustily se do něj obě dívky s tím, že si snad myslí, že Československo je nějaká rozvojová země, což teda rozhodně není žádná pravda, tak aby laskavě mlčel, protože jen dělá ostudu. 

"Pojedeme na víkend do hor. Máme tam malý dům." pravila Tatiana takhle v pátek ráno. 

Večer už jsme seděly v jejím autě, vzadu jsme měly spousty jídla od maminky, abychom ten víkendový pobyt přežily a už jsme jely. Nabraly jsme ještě Tatianinu kamarádku, která také měla jednu vyměněnou českou spolužačku a hurá do Alp. Teda, řeknu vám, do té doby jsem taková panoramata nikdy neviděla. Ale taky jsem do té doby netušila, jak může vypadat malý dům. Chtěla bych vědět, jak v Tatianině podání vypadá velký dům, protože zde bylo asi šest ložnic, velikánský obývák, gigantická kuchyně, asi tři koupelny, krb, garáž a zase nějaká paní, která informovala Tatianu o tom, že vše uklidila, připravila, postele jsou čistě povlečené, můžeme si to užít (vím to, protože česká spolužačka mluvila italsky a obsah jejich rozhovoru mi přeložila). 

Hned druhý den vytáhla Tatiana lehátka na louku s výhledem na panoramata a tam jsme se uložily. Mně a druhé české vyměněné spolužačce se ale nechtělo jen tak ležet a čučet, když už jsme tam byly. Ponechaly jsme tedy italskou část výpravy ležet na lehátkách a vydaly se projít a kochat. 

Pobyt v Itálii jsem si vážně užívala. Nejen, že jsem byla nejbohatší částí výpravy, jelikož se mne obden vyptávali, zda mám ještě nějaké peníze, aby mi ještě zaplatili útratu v obchodě, kde jsem ve slevě koupila džíny, tři trička, svetr a dvoje boty, protože si to přeci nebudu platit sama. Každý den mi krom plného batohu jídla nabízeli ještě peníze, abych si mohla dojít do restaurace. Tak k tomu všemu mi bylo povoleno denně !!! telefonovat domů. Nevolala jsem denně, nepřišlo mi to fér, ale zavolala jsem si poměrně často. Narozdíl od mých spolužáků, kteří vyfasovali rodiny méně movité nebo možná i trochu krkavé, jsem se měla jako prase v žitě. 

A telefonovala jsem vždy z tatínkovy pracovny. Tatínek měl pracovny dvě - jednu menší, druhou větší. Telefonovala jsem z větší, jelikož tam byl větší klid. Menší byla vedle kuchyně a obýváku, takže tam bych ten pravý klídek na hovor s rodinou neměla. Když jsem do té větší pracovny poprvé vstoupila, málem mě trefilo. Proti mě byl veliký pracovní stůl, za ním velké okno, na jedné straně visel velký Lenin, na druhé velký Stalin a v květináči byl zabodlý rudý prapor. Byli prostě všichni hrdí komunisti. 

Když jsme za nimi po roce jeli s mými rodiči, vyčítal italský tatínek mému tatínkovi, jak strašně moc jsme italské komunisty zklamali, protože oni dávali Československo celé Itálii za vzor, jak to tady všechno krásně funguje a všichni se mají dobře. ....... Ano, nikdy tady nežil. Odpustili jsme mu. Později jsem se dozvěděla, že jako právník pracoval především na sporech zaměstnanců se zaměstnavateli, kde háji zájmy zaměstnanců. Možná měl hodně špatné zkušenosti s tím, jak dokáží zaměstnavatelé jednat s lidmi (už to ostatně kolem sebe vidíme taky). Nevím, co ho k jeho přesvědčení vedlo a nikdy jsme se o tom nebavili. Tehdy se mnou ta politika zase tolik  nemávala. Bohatě mi stačilo, že tam mám svůj pokoj se svojí koupelnou a můžu kdykoli přijet, na jak dlouho chci. A párkrát jsem toho ještě potom využila :-).