Přejetej celník

aneb vítejte na Balkáně

Naše další dobrodružná cesta vedla do Turecka. Využily jsme služeb stejné cestovní kanceláře, se kterou jsme jely do Holandska a těšily se na výlet s důchodci a rodinkami vybavenými Fernetem. Chyba. Sorta lidí cestujících do Turecka byla úplně jiná. Jako jo, důchodci jeli taky. Zatímco my lačnily po mešitách, plavbě po Bosporu a vůbec po nasávání atmosféry úplně jiného světa, cestovala valná většina autobusu za nákupy. A nejen nějakými. Velkými nákupy. 

Tentokrát nás čekala dlouhá cesta, tak jsme se do autobusu vybavily spacáky s tím, že jedna bude spát v uličce, druhá zabere dvě sedadla. Měly jsme sice trochu strach, že se budeme hádat o uličku, ale nakonec jsme se hádaly o sedadla, byť jsme na nich musely být v poloze skrčenců. Důvodem byl jeden stařík, jehož zřejmě trápila prostata, pročež v poměrně krátkých intervalech navštěvoval "busWC", přičemž se ona spící v uličce musela vždy kamsi odklidit, aby staříka pustila, pak musela čekat (poměrně dlouho), než se stařík ploužil zase zpět. Sklidily jsme od osazenstva autobusu několik ošklivých poznámek, že jako v uličce se nespí, že ulička je na chození a ne na spaní a že kdo to kdy jako viděl spát na zemi. Díky staříkovi se nám WC poměrně brzy naplnilo, takže zbytek autobusu měl smolíka a musel prostě čekat až na pravidelné zastávky na odpočívadlech. 

Cesta jinak probíhala poměrně v klidu až k hranicím s Tureckem, kde se velké množství autobusů snažilo z mnoha stran vjet do jednoho pruhu vedoucího k pasové a celní budce. Jeden z celníků měl zoufalou snahu tuto nepříznivou dopravní situaci nějak vyřešit, pročež když se snažil jeden z autobusů zastavit, autobus jej prostě odstrčil stranou. Jistě nemusím psát, pro koho byl tento střet příznivější. Zcepeněli jsme a hleděli na ležícího muže. Odkudsi se vyroji dva další, sraženého ubožáka sebrali ze země a odnesli. S nikým, kromě nás, to nějak nehnulo. Prostě ho odnesli a hotovo. 

Turecko jsme si užily. I na nákupy došlo. Tehdy jsem opět použila svůj obchodnický talent a smlouvala o sto šest. Bavilo mě to, stejně jako mešity, sultánův palác a celá ta atmosféra s ranními budíčky svolávající vás k modlitbám v časech pro dovolenou přímo příšerných. 

S Tureckem se váže ještě jedna příhoda. Když jsme se šli ubytovat v příjemného hotýlku, zjistilo se, že je zoufalý nedostatek dvoulůžkových pokojů. Pojaly jsme s kamarádkou podezření, že budeme rozděleny do pokojů s důchodkyněmi, pročež jsme zavětřily, že jeden z řidičů má s sebou manželku, druhý je sám. Usnesly jsme se, že řidič lepší, než důchodkyně a vypravily se za ním. 

"Hele, s kým spíte?" zněl náš dotaz. Chvíli na nás hleděl a pak pravil, že neví. 

"Nechtěl byste spát s náma?" usmály jsme se a za pár okamžiků jsme hlásily průvodci, že bereme třílůžkový pokoj, protože spíme s řidičem. Osazenstvo autobusu nás odepsalo :-). 

Na cestu zpět jsem balila trochu vystrašená. Přeci jen mé nákupy nakonec přesáhly povolený limit cigaret, alkoholu a i nějaké to stříbro a zlato jsem v tašce měla.  O tom, že by se hranice mohly projíždět jen tak, se nám ještě zdálo. A čím víc se blížila tehdy ještě československá hranice, stahoval se mi zadek při představě kontrabandu v mé tašce a v úložném prostoru nad hlavou. Free shop jsme obě plenily statečně. 

Za ranního kuropění jsme dojeli k hranici. Celník líně přistoupil k autobusu, nechal si otevřít úložný prostor na zavazadla, zívl, vstoupil dovnitř a zavelel, že si všichni vystoupíme k celní kontrole, každý bude mít svá zavazadla. Polilo mě horko. Skupina za mnou začala oblékat kožené kabáty, na ruce rvala prsteny a na krk věšela řetězy. Došlo mi, že můj stříbrný náhrdelník, zlatý řetízek s náramkem pro mámu, tři kartony cigaret a nějaká ta whisky, nebude úplně to, oč mají celníci zájem. Další spolucestující s kamennými výrazy ve tvářích začali vytahovat z autobusu pytle plné oblečení. Nevím, jak je kdo informován, ale tehdy se tam za 10 dolarů koupil pytel (nikdo zpočátku nevěděl, co v tom pytli je), dovezl ho domů, vybalil, vypral, vyžehlil, prodal. První sekáče z Turecka :-). 

Vzala jsem tašku, cigarety a alkohol nechala v autobuse s tím, že budu dělat, že fakt nevím, kde se to tam vzalo, páč ta pokuta by mi za to opravdu nestála, a zařadila jsem se do fronty k celní kontrole. Na cestu zpět balím vždy tak, že všechno nahážu do tašky. Neskládám. Proč taky, když to doma budu prát. Přišla jsem na řadu, otevřela tašku, celník uzřel naházené oblečení a spodní prádlo, orukavicovanou rukou hrábl dovnitř a pokynul dalšímu. Obsah přihrádky v autobuse nikoho nezajímal, začaly se počítat trička. My, kteří jsme "nic" nepašovali, jsme strávili tři hodiny ve škarpě a čekali, až se celní personál probere haldami oblečení, ocení je a spočte clo. Ještě, že jsme měly s kamarádkou ty cigarety a whisku :-). Počítám, že do republiky už jsme provezly množství, které se vlezlo do limitu :-).