Děti nám dělají ze života peklo

aneb je potřeba se o ně prostě starat

Považte, že děti dělají doma bordel. Furt jako tahaj nějaký ty hračky, krámujou v našich věcech a vůbec si v určitém věku nechtějí nechat vysvětlit, že mají sedět a být prostě zticha. Oni si myslí, že se v bytě, kde bydlí, můžou klidně všude pohybovat a prozkoumat to. Drzost nevídaná !!!

A pak se taky vyznačují tím, že vyžadují péči. Je prostě potřeba je nakrmit, umýt, oblékat, hlídat, aby někam nezahučely, neutekly, neublížily si. Batolecí věk vás prostě v klidu nenechá. Je to pro matku takové poklusové období. To, co děti vyžadují, se s věkem mění. Každá část vývoje dítěte vyžaduje jiný přístup a nese s sebou jiné problémy. Zpětně si teď říkám, že asi nejhorší bylo právě ono období, kdy dítě začalo chodit, mělo potřebu všechno prozkoumat a absolutně nemělo jakýkoli pud sebezáchovy a neznalo slovo "strach". Byla jsem vyčerpaná, ale na druhou stranu jsem viděla, jakou radost má malá z objevování světa. 

Asi nikdy nezapomenu na fascinovaný výraz v jejích očích, když poprvé uviděla moře. Stála tehdy čerstvě dvouletá po kotníky ve vodě a hleděla na to moooooooooře vody. A já, která jsem dovolené u moře do té doby zcela bojkotovala (byla jsem naposledy někdy v 16-ti letech), jsem začala mít dovolené u moře ráda. Začala jsem je milovat. 

Pravda, hlídat ultraživé dítko v letovisku, kde by v případě ztráty jejímu sdělení, že se jmenuje Táutá, nikdo nerozuměl, nebyla žádná legrace. Ale stálo to celé za to. I přes to, že jsme ani jeden neměli pořádně čas se vyvalit na pláži s nějakým hodnotným časákem, i přes to, že jsme si za celý týden pořádně nezaplavali, že i večeři jsme pojídali v neustálém poklusu, páč jsme to dítě honili, jsem tehdy začala dovolené u moře milovat. 

Jižanské národy se vyznačují obrovskou láskou k dětem. To, co by dítěti v restauraci v našich zeměpisných šířkách prošlo s pozdviženým obočím personálu, je tam považováno za velice roztomilé. Dítko sypající rýži na zem, je láskyplně hlazeno po vlasech a povzbuzováno k dalšímu setí potravin po zemi, pročež kárající rodič je usměrněn do patřičných mezí, protože "děti mají být šťastné a jestli je šťastné, když sype rýži po zemi, tak to potom zameteme". Totéž v obchodech. Dítko radostně bušící do závěsných plašičů, čímž pádem v okruhu deseti metrů nikdo neslyší vlastního slova, je třemi staříky procházejícími kolem podporováno tak, že oni sami buší do těch, kam dítko nedosáhne, pročež rodič snažící se dítku tuto činnost zakázat, je počastován varovně pozdviženým obočím a několika větami, jejichž význam snad ani znát nechci. Dítko poletující s ostatními dětmi v restauraci mezi stoly se setkává pouze s úsměvem personálu, který obtěžkán talíři a nápoji statečně uhybá a usmívá se na rodiče, jakže roztomilého a veselého potomka tam přivedli, pročež dítko dostane džus na účet podniku, aby náhodou v tom parnu neutrpělo dehydrataci. Zmrzlina upadlá z kornoutku na zem je s úsměvem utřena ubrouskem a dítko dostane nové dva kopečky, jen aby konečně přestalo plakat. Dítko hystericky řvoucí v obchodě, protože toto auto nutně potřebuje, pročež matka Herodes odmítá tuto záležitost koupit, páč vážně netuší, jak by bednu velikosti metr a půl na metr stěhovala domů letadlem, je upláceno bonbony a čokoládkami, aby mu nebylo líto, že má tak příšernou matku. A mohla bych pokračovat donekonečna.

U moře zpomalím i s hyperaktivním dítětem. U moře si odpočinu i s hyperaktivním dítětem. K mému štěstí mi totiž bohatě stačí, že to dítě si to královsky užívá. A tak jsem potom ochotná rok dávat peníze na stranu, abych příští rok zase mohla poletovat po pláži, sbírat kamínky a nosit je odpoledne do pokoje, abych je poslední den zase nesla zpátky, neposedět v klidu v restauraci, vysvětlovat, že TUHLE nutnost prostě nekoupím, protože je drahá nebo zbytečná nebo nevím, ráno se nechat vytáhnout z postele v dobu, která by na dovolené měla být trestná, jen proto, že: mamííííí, kdy už půjdemééééé?

Jj, děti se prostě nedají dát do úschovny jako kufr, ani do útulku jako psi. Děti jsou naše a když už jsme si je pořídili, tak si musíme uvědomit, že dovolená bude jiná. Že časáky zůstanou doma a do kufru musíme přibalit nafukovací hračky, lopatku a kyblík, abychom mohli na pláži vyhloubit tu největší díru, postavit nejhezčí hrad a zasypat taťku až po krk do písku. A tak zase tak nějak nechápu. 

"jestli to stojí za to, jestli se ta dovolená dá alespoň trochu užít"

zdroj zde