On the road on Friday

aneb když se daří, tak se daří

Je třeba vyměnit kamarádčino dítě na táboře za mé dítě. Jeden turnus končí, druhý začíná. V pátek !!! Vedro!!! Vyrážíme. 

Mé dítě se samozřejmě již deset minut od domova ptá, kdy tam budeme, ač cestu na místo jede asi po páté. "Já už tam chci být", uzavře můj monolog na téma: Pojedemeasidvěhodinydyktoznašnejedeštampoprve ...

Cestou samozřejmě absolvujeme kolonu, práci na silnici, ale hurá, už si to řítím na obchvatu Kolína a slibuju, že za chvíli bude Čáslav a pak už tam budeme. Mé dítě je na své kamarádky tak příšerně natěšené, že k mé nelibosti odmítá i opočenskou zmrzlinu v obci kousek před táborem. Jsme na místě. 

Po přivítání shazuju oblečení, nahazuju plavky a vletím do rybníka. Přemýšlím, že bych teda asi nikam nejela, když v tom rybníce je tak báječně. Vylezu ven, uvařím si kafe a usedám pod strom. Děti běhají a užívají si krásného letního dne. Po další koupeli narvu kamarádčino dítě násilím do auta ("To už jedeme, tetoooooo?", ohrnuje nos) a hurá směr Praha. "Kdy tam budeme?", ptá se, ještě než opouštím katastr tábora. 

Najíždím na obrovský balvan, který jsem ve stínu neviděla (navíc jsem se soustředila na to, abych se trefila mezi dvě auta :D). Beru ho předním a pak pro jistotu i zadním kolem. Kleju, stavím, vystupuju. Kola přežila. 

Kamarádčino dítě naštěstí usíná ještě před Čáslaví a prospí znaveno celotáborovou hrou cestu až do Prahy. Nemusím tedy tentokrát opakovaně odpovídat na otázku, kdy už tam budeme. Prozpěvuju si spolu s cédéčkem a cesta mi příjemně ubíhá. Kolona je směrem z Prahy a já si vesele jedu proti. Jediná a vcelku snesitelná zácpa mne čeká až na Jižní spojce. 

Vykládám špinavé a smradlavé dítě spolu s kufrem plným smradlavých věcí (kdo měl někdy dítě na táboře, ví, o čem mluvím). Dávám si rychlé kafe a tradá domů. Cestou k autu domlouvám s mužem večeři v naší hospůdce, protože jsem za celý den snědla dvě oplatky velikosti poznámkového lístečku a dvě lžíce polévky, které mi nechalo mé dítě. 

Doma dávám sprchu a vydáváme se s manželem na jídlo. Jsem unavená, hladová, unavená, hladová, unavená, hladová. Objednávám si pivo a vybírám večeři. Máme vybráno, jídelní lístky zavřeny a čekáme. Číšník třikrát projde přes zahrádku, než se k nám dostaví. Jídlo dostáváme poměrně rychle, je výborné, porce veliká. Hltám, jsem unavená a zaháním hlad. Na otázku, zda si dáme další pivo, odmítavě kroutíme hlavou, chceme sebou někam plácnout a tupě zírat. Na placení čekáme. Číšník vesele konverzuje s hosty a můj muž se hlásí, jako prvňáček, když konečně pochopil, že jedna plus jedna jsou dvě. 

Zaplaceno. Těším se, že doma hodím ještě rychlou sprchu a uvelebím se v poloze ležícího střelce u nějakého filmu. Dorážíme domů, je 21:20 ...................... sousedka seká trávu !!!!!!!!!!!! Musím mlčet, je to moje doktorka, pravděpodobně by mi nepředepsala už ani borovou vodu. Záchrana nastává ve 21:45 - sousedka rozbíjí sekačku. Můžeme si zapnout film a v klidu se dívat .......