Hola hola,

škola volá

A už je to tady. Za pár dnů otevřou se dveře škol a děti se vřítí dovnitř. Některé se těší, jiné protahují obličeje. Pokles brady je většinou přímo úměrný délce školní docházky, kterou má dítě za sebou. A rodič? Ten je chudák. Rodič se hroutí, rodič lomí rukama, vkládá hlavu do dlaní a lamentuje, kolik zase zaplatí za ty školní pomůcky, kolik to všechno stojí, že se tohle láme a tohle padá, řeší tvary per, zmizíky, obaly, kružítka a trojúhelníky. Někdo má seznam, jiný seznam nemá a marně dumá, zda ho dostal či nikoli. Někdo ještě ani nevybalil aktovku z předešlého školního roku a doufá, že na něj nevypochoduje nějaká pozapomenutá svačina, jiný je vždy připraven a čeká jen na sešity a učebnice, aby je mohl podepsat a úhledně zabalit. 

Zase to  prostě má každý jinak. Někde se pro tři děti koupí kružítka tři, jinde se koupí jedno a bere si ho ten, kdo zrovna potřebuje. Až dojde na dobu, kdy jej budou v jeden den potřebovat děti dvě, tak si ten vylosovaný ve škole asi obkreslí nějakou minci (bacha, nedávat dvoukorunu, nemá tvar kruhu). 

Samostatnou kapitolou jsou potom penály. S obrázkem nebo bez obrázku? Patrový nebo obyčejný? Koupit plný nebo prázdný a naplnit? Ale hlavně, za kolik ... Naší mladé jsem koupila penál patrový. Páč já dycky chtěla penál patrový a nikdy jsem ho neměla. Již na konci první třídy prdlala, že ten penál je trapný a potřebuje ten rozkládací. Vyčkala následujících vánoc a obdržela ten rozkládací. Patrový leží v šuplíku a já mám občas potřebu jej nostalgicky polaskat, protože jsem nikdy patrový penál neměla. Naprosto chápu, že jeden se v té nabídce penálů hnedle ztratí, vona to nejni žádná bžunda se v tom zorientovat. Tak si prostě o nějaký řekneme na netu a je to. 

Někdo se chystá započít školní docházku ve státním vzdělávacím ústavu, pro někoho je tohle špatná cesta a učí doma. Jasný, náš stát tohle umožňuje. Fajn ovšem je, že angličtinu učí doma své ratolesti někdo, kdo je schopen posléze vypotit větu: Big sister see you, pročež mám pocit, že tohle je látka asi tak třetí lekce prvního kurzu. No, nic,hlavně, že děti nejsou stresované veřejnou službou a jistě budou v životě vzdělanější a úspěšnější než ty, které se základní pravidlo anglického jazyka naučí a nebudou tudíž mluvit jako hotentoti. 

A jak to mám já? Aktovku jsem vyprala někdy v průběhu prázdnin. Stejně tak zástěrku, polštář na židli a pytlík na tělocvik. Seznam tu leží přede mnou a těch 17 věcí, které pan učitel na příští školní rok požaduje, nakoupím dnes bez stresu v nějakém papírnictví. Páč mám dítě jedno, nakoupím to jednou. Kdybych měla děti dvě, měla bych buď dva seznamy a nakoupila podle dvou seznamů, nebo v případě dvojčat nakoupila dle jednoho seznamu dvakrát. Halt, když mám víc dětí, musím koupit i víc plnicích per. To se nedá nic dělat. Nebo dá? Tužky a další věci narvu do umytého penálu, zbytek do aktovky a 2. září vyprovodím dítě ke dveřím místní školy. Mám totiž dojem, že po té prázdninové anarchii nám trocha disciplíny a režimu ani jedné vůbec neuškodí. 

PS: Netvrdím, že to mám líp. Jen zase tak nějak jinak ....