Rostou, rostou,

ale proč i já?

Moje drahá polovička byla pozvána, aby obsadila poslední místo v autě při nájezdu do českých lesů za účelem sběru hub. Je potřeba něco pojíst a hlavně - nasušit na zimu. Zapsal se tedy na zájezd. 

"Hele, udělej si svačinu.", nabádala jsem ho poté, co jsem se od osádky vozu dozvěděla, že si smažej řízky. 

"No jooo.", zavrčel a já předpokládám, že odcestoval s krabičkou cigaret, zapalovačem a láhví sodovky, kterou včera vyrobil a dal vychladit. 

5:20 zvoní budík a osoba vedle mne chrápe.

"Vstávej, zvoní ti budík!!!", třesu s ním.

"Už?", diví se.

"Jo, už.", odpovídám a obracím se na druhou stranu. 

Za chvíli se rozsvítí v kuchyni, potom v koupelně, potom všude teče voda, potom jde se psem. Začíná štěkat jeden pes, potom se přidávají další. Do štěkotu slyším zoufalé hlasy snažící se štěkání alespoň dvou (našeho a sousedů) utišit. 

Obracím se a doufám, že usnu. Nicméně potřeba navštívit záchod mne vyžene z vyhřáté postele. Pootevřeným oknem u záchoda slyším konverzaci. Tlumenou, ale slyším. Cestou zhasínám v koupelně. Manžel se vrací, popadne košík, zhasne v kuchyni a mizí. Slyším, jak posílá psa na místo a zarachotit klíče v zámku. Slyším otevřít vrata, vyjet auto, zavřít vrata. Psi opět štěkají. Vchodové dveře u sousedů se otvírají a holky si o čemsi povídají pod otevřenou ventilačkou těsně u mé hlavy. Auto odjíždí a já vím, že spát už dnes ráno nebudu. 

Potácím se do kuchyně, vařím si kafe a ........ jsem tady a píšu, že chci spát. A proč nespím? Protože jeli na houby. 

Krásný víkend všem.