Jak jsem pohřbívala andulku

aneb že se dycky něco stane, když chlap není doma

Tento blog jsem slíbila Jarce, coby poděkování za její příhodu s morčetem. Předesílám, že já neměla andulku půl roku v mrazáku, ale i tak se při vzpomínce na tuto příhodu docela bavíme. 

Chlap zmizel na tři dny pracovně mimo, já se přihnala domů a seznala, že mám hodinu, než bude nutné utíkat pro dítko do družiny. I jala jsem se pohotovit cosi doma, pročež v mém plánu byla i očista klece andulky Bobíka (zde i liknavým čtenářům snad došlo, že se jednalo o andulku s malým "a"). Když jsem vstoupila do dětského pokoje, zjistila jsem, že andulka v kleci není. Teda, něco bylo pod novinami. Chvíli jsem klepala na klec, novinová boule se ani nepohnula. Zatrnulo mi. Z neznámého důvodu jsem měla obavu ty noviny odstranit. Snad jsem měla hrůzu, že zjevně skonané zvíře obživne a vyklove mi oči. I začala jsem hledat, kdo by mi pomohl.

První telefonát uskutečňuji sousedce Janě. "Zapomeň, jednak nejsem doma, druhak žádný mrtvý zvíře do ruky neberu!!!", sděluje mi.

Druhý telefonát uskutečňuji sousedovi Jardovi: "Já ti jí klidně vyndám, ale doma budu v osm." Při pohledu na hodinky seznávám, že čtyři hodiny s mrtvolou v kleci být odmítám (že bych tu klec někam odnesla, mne v tu chvíli nějak nenapadlo).

Až u třetího telefonátu jsem úspěšná a soused Radek se uvoluje provést úkony ohledače mrtvol. Připravuji krabici od bot vystlanou bílými ubrousky (bylo to neposkvrněné zvíře) a odcházím do obýváku. 

Radek rozmontuje klec a zařve: "No joooo, je úplně tuhej.". Nabádám ho, aby uložil do krabičky, přikryl ubrouskem a přiklopil víčko. Nechci to zvíře vidět. 

Poté, co je andulka uložena do rakve, odebírám se pro dítko do školy. Sbírám odvahu sdělit dítěti, že jeho oblíbené zvíře zemřelo. Osměluji se u přechodu pro chodce.

"Klári, umřel ti Bobík.", pravím a tvářím se tragicky.

Následuje scéna, za kterou by se nemusela stydět ani profesionální plačka jižanského temperamentu. Zastavujeme se v místním obchodě, který by matka označila za "rakve-biče-olejovky", a zakupujeme svíčku na hrob. Potom už vyzbrojená zapůjčeným rýčem, za asistence sousedky Jany (která mezitím dorazila domů, když už jsem jí nenutila hrát si na patologa) coby smutečního hosta a štkajícího dítěte, které drží v ruce rakev (jinak tedy krabici od bot firmy CCC), kopu hrob. Kopu hrob v zemi, kterou již týden prolívají deště, v místě, kam nějaký inteligent navezl jakýsi humus sestávající krom hlíny ještě z různých úlomků cihel, tašek na střechu a kamenů. Pot ze mne leje, vlasy mi skrápí déšť, dítě štká a sousedka se tváří křečovitě (jinak by se okamžitě začala nahlas smát, což by vážnost situace jistě velice snížilo). 

Huráááááááá, díra dostatečně veliká a hluboká, ukládáme rakev, postojíme, jak se sluší a patří, zahrabávám. Dítě trhá jakési bodláčí a obkládá jím hrob. Donutí mne ještě dovalit náhrobní kámen a můžeme jít domů. Do konce týdne máme doma andulku novou, pro změnu je to Růžena. Tentokrát noviny v kleci nemá, furt pod ně lezla a mi to prostě nedělalo dobře :-).