Jsi na dně?

Zaplať !!!

V životě mohou přijít okamžiky, kdy máte pocit, že končíte. Že žádná cesta dál už nevede, že jste prostě došli (mohla bych teď odlehčit větou z oblíbeného černého vtipu, ale výjimečně to neudělám, dneska mi humor došel). Najednou stojíte a nevíte, jak dál jít, jestli dál jít. Zastavili jste se ve svém životě, strnuli a snažíte se srovnat se situací, ve které najednou jste. 

Jsou i situace, s nimiž si sami prostě poradit neumíte. Je to taková životní řacha, že máte pocit, že fakt už dál nemůžete. A najednou je tu někdo, kdo vám podá ruku a táhne vás dál. Ukáže vám, že žít má smysl, že i vy se pohnete kupředu. Najednou vám někdo řekne, že prostě stojí za to žít. A navíc vás podpírá celou dobu, než i vy vykročíte vstříc budoucnosti, kterou jste před pár dny, týdny, měsíci  nebo i roky neviděli. Neexistovala pro vás. Podpírá vás psychicky, pomáhá řešit praktické věci. Je tu a díky němu se váš život nedostane ještě do větších trosek, než kde momentálně je.

Je moc fajn, že lidi zakládají občanská sdružení. Je moc fajn, že se někdo snaží jiným pomoci v nelehké životní situaci. Ať jsou to sdružení pomáhající obětem domácího násilí, nemocným, hendikepovaným. Prostě těm, kteří svůj život z nějaké důvody nezvládají nebo jej nezvládají tak, jak by mohli. Najednou tu stojí někdo, kdo vás vede životem, pomáhá, radí, pohladí, podepře, podpoří. Někdo, komu můžete plakat na rameni, říct mu všechny své strasti a obavy, sdílet svůj strach, úzkost, ale i třeba chvilky radosti a smíchu. 

Představuju si situaci, kdy mám ten pocit, že končím. Že nemám, proč žít, že nemám sílu jít dál. Asi to úplně neumím. Jedno vím ovšem jistě. Že až si najdu občanské sdružení, kde mi nabídnou fundovanou pomoc, kde deklarují, že mi rozumí, že si prošli tím samým, co já. Že mi vysvětlí, že žít dál je možné, nečekám, že vzápětí dostanu fakturku k uhrazení. Fakt bych to nečekala. Čekala bych, že občanské sdružení funguje tak, abych já měla pomoc na dosah, nemusela řešit regulační poplatky u psychiatra, nadstandardní platby. Že tam prostě přijdu a bude mi tam dobře. A třeba až půjdu dál, s hlavou vztyčenou, srovnaná se skutečností, žijící dál svůj (rozhozený) život, potom pošlu příspěvek. Protože mi pomohli. 

Taky jste si mysleli, že tomu tak je a má být? Vyvedu Vás z omylu. 

"...V rámci činnosti sdružení bychom rádi nabídli její služby – zdarma – první konzultační schůzka a další následné terapeutické a poradenské sezení – do max. 3 hodin. ..." 

Zdroj zde.

Já vím, že i to občanské sdružení musí z něčeho žít. Ale taky vím, že se ty peníze dají zajistit jiným způsobem. A taky vím, že se mnou by požadavek na úhradu služeb seknul. 

A přemýšlím, jak by asi bylo jedné ze zakladatelek sdružení, kdyby si kdysi před několika lety ti, kteří jí pomohli, řekli o úhradu za své služby. Ale ono je to o nastavení každého z nás ......