Já jsem zaměstnanec,

kdo je víc?

V jednom z dílů "Básníků" padla z úst Terezy Brodské věta jakožto reakce na: "celej život má člověk problém s nadřízenými nebo podřízenými". Ta věta byla: "Podřízení jsou horší". 

Jsou. Osobně bych vskutku nechtěla zaměstnávat někoho takového, jako je zakladatelka této diskuse. Ona k doktorovi musí, musí k němu ráno, jinak to nejde a fakt netuší, proč by si to měla nadělávat. Aha!!! 

Takže asi takto. Vcelku chápu, že se lidem nechce zaměstnávat jiné, že nechtějí vytvářet pracovní místa, že se uchylují ke "švarcsystému", že ... Protože mít z 20-ti zaměstnanců jednoho takového je na mašli. 

Představa, že vytvořím pracovní místo, navíc půlúvazek a pro osobu zdravotně znevýhodněnou, aby mi ona dotyčná pracovnice pak trávila notnou část pracovní doby po lékařích, kdy bych tuto dobu zde strávenou platila, jakoby mi ona dotyčná odváděla práci, se mi pranic nelíbí. 

Léta jsem byla zaměstnancem. Léta jsem snažila si doktory dávat na dobu mimo práci. Léta jsem sedávala v práci déle, abych si dodělala to, co jsem nestihla, protože doktor mohl jen v pracovní době. Léta jsem si nosila práci domů, abych ji dokončila. A teď vidím, jak hloupá jsem byla. 

Ale víte co? Byla to dobrá průprava pro to, že dneska makám na sebe. Sama na sebe. A sama sebe se zeptám, jestli radši půjdu k doktorovi nebo udělám práci, za kterou dostanu zaplaceno, a k tomu doktorovi půjdu odpoledne. Nebo jestli půjdu k doktorovi a tu práci udělám večer místo toho, abych dřepěla u bedny. Prostě ji buď udělám a mám peníze nebo ji neudělám a ty peníze jednoduše nemám. 

Neměla bych být radši zaměstnanec? Mohla bych sedět někde na teplé židličce a chodit si v pracovní době po doktorech (s tím bych zmákla nějaký ten nákup, holiče a tak) a pak bych mohla prdlat, že ten příšernej zaměstnavatel chce, abych si to napracovala. Mohla bych založit nějakou diskus, že jsou upírána má práva a tak. Ale víte co? Neměla. Alespoň ne za těchto podmínek. Já si totiž neberu to, co mi nepatří.