Můj rok s voltiží,

vlastně paravoltiží

Rozdíl mezi voltiží a paravoltiží je v tom, že v soutěžích paravoltiže mají děti nějaký "hendikep". V tomto případě patří ten hendikep opravdu do uvozovek. On tam mávnutím kouzelného proutku zmizí. Ale postupně.

Že existuje sport jako je voltiž jsem ještě v srpnu loňského roku vůbec netušila. Furt jsem to měla spojené s tím cirkusem.Tušit jsem začala, když Klárka ve Mlejně viděla holky cvičit. 14 dnů jsem odolávala jejím touhám stát se voltižérkou, až jsem zvedla telefon a týden nato vyrazila na první trénink. Trénink pro mne znamená jednou týdně 50 kilometrů tam, 50 kilometrů zpátky (ne, děkuji, nemáme nic blíž), tři hodiny čekat. A to vše za slunce, deště, sněhu, mrazu. Prostě každý týden. Omlouvá nás pouze nemoc, protože: Mami, tréninky se vynechávat nesmí. OK, jezdíme. 

První závody jsme absolvovali celá rodina již v březnu tohoto roku. Tedy nějakých 5,5 měsíce po začátku. Byly to barelovky :-). Pro vysvětlení - děti trénují nejprve na normálním sudu, kterému jsem přidělány nožičky, sud je potažen kobercem, opatří se voltižním madlem, dečkami apod. Takže první závody ne na koni, ale na tom sudu. V Olomouci!!!! Vstávali jsme ve čtyři, domů přijeli v deset. Vezli jsme poslední místo. 

První závody na koni jsme absolvovali, opět celá rodina a za zdatné podpory příbuzenstva, v našem domovském klubu, tedy v Praze. Vyfasovali jsme poslední místo a připravovali se na další. Zase v Praze. Tentokrát jsme jeli domů s místem druhým, ale jen díky tomu, že v kategorii LHŽ - tedy lehký hendikep ženy - soutěžily ten den jen dvě :-). 

První větší úspěch zaznamenán v září v Brně. Sedmá z devíti!!! Dmula prsa jako holub a začala se připravovat na "mistrák". 

Mistrovství ČR se konalo včera v Brně. Vstávala jsem v půl páté, domů jsme dorazili v půl desáté. Ovšem s úspěchem nevídaným. Páté místo!!!!!!! (tentokrát ne z pěti, ale z devíti, připočtěte, že se nesoutěží podle věku - tedy soutěží s děvčaty podstatně staršími - jediným kritériem je hendikep). Sezóna úspěšně završena a já si mohu na půl roku orazit, než nám zase začne kolečko - Olomouc, Brno - Praha - Brno - Brno ...... Letos jsme dvoje soutěže vynechali, což mi bylo následně náležitě vyčteno, protože díky tomu přišla o dvoje body, takže se za sezónu umístila na 19. místě. Bože!!!! 

Naše cesty na závody vypadají následovně: Nabalím batoh jídla, musím zkontrolovat drez, vzkřísit dítě, manžela, pokusit sama sebe nějak zcivilizovat, půl hodiny je popohánět a vyrazit. Celou cestu odpovídám na otázku: Kdy už tam budem? Po příjezdu je potřeba dítě převlíct, velmi často nakrmit, asistovat při česání drdolu a tak. Po zbytek dne trnu. Trnu, že sletí, trnu, že ta kobyla nepůjde v kroku, ale rozhodne se pro cval, že ..... Pak si oddychnu, narvu rodinu do auta, krmím je cestou a jedeme domů. Abych to za měsíc absolvovala znova. Proč to dělám? Proč? Když se koní bojím. Jako ano, ráda na ně koukám, ale z uctivé vzdálenosti. Proč pouštím dítě na zvíře, ke kterému jsem se přiblížila asi dvakrát za život, a to vše v rámci její voltižérské kariéry? 

Je to strašně jednoduché. Protože se naučila jisté zodpovědnosti. Trénovat se nejde, dokud není vykydáno a podestláno. Tím pádem mám každotýdenně doma totálně zahnojené tepláky a smrduté holinky plné sena. Protože kůň ji naučil zpomalit a soustředit se. Ono to totiž jinak nejde, pokud si na tom koni máte stoupnout a roztáhnout ruce, případně dělat jiné cviky, zatímco to zvíře jde (v klasické voltiži dokonce cválá, ještě toho trochu). Kdo zná mé dítě, pochopí. A ano, pane rozhodčí, vím, že by ještě měla zpomalit, ale my se všichni fakt snažíme, aby ty čtyři doby nepočítala moc rychle. Protože ji voltiž naučila respektovat. Soutěží s dětmi v mnoha kategoriích, až po těžké hendikepy. Nesmí se smát, že někdo má opravdu problém přehodit nohu. Vlastně ji nepřehodí, ale velmi, opravdu velmi těžko dostane na druhou stranu. Protože se naučila soutěžit i za klub. Její (a samozřejmě nejen její snažení) bylo korunováno pohárem, který se šéfkou klubu jakožto benjamínek hrdě převzala. Protože .... Našla bych jistě mnoho dalších protože. A tak teda budu dál v holinách chodit mezi zvířata, kterých se bojím. Budu vstávat v půl páté ráno, abych se přihnala domů pod rouškou tmy orvaná jak borůvka a hladová jak herec. Budu celý den stát a fandit (bacha, při voltiži se hlasité projevy povolují až po dokončení sestavy, kůň by se mohl leknout). Budu i nadále poslouchat, co říkala Bára, co říkala Lenka a co na to holky. Budu, protože, jak říkala Erna (je jedno, kdo to je): My jsme sport pro zdraví. 

Díky koním a všem, kteří se na paravoltiží podílí. Už se těším, až se zase sejdeme. A možná jednou, mě někdo na toho koně nakonec vytlačíte a já zkusím, jestli je pravda, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. Pokud by k tomu nějakou náhodou mělo někdy dojít, tak bych si ale prosila sedlo a ne jen dečku a voltižní madla. A stoupat si v žádném případě nebudu, budu se držet toho sedla a doufat, že je dobře utažené :-) 

A na závěr malá (opravdu malá ochutnávka):