Priority máme každý někde jinde

aneb blíží se nám zima

Pro každého z nás je v životě důležité něco jiného. Jeden dokáže utratit poslední korunu za knížku a do výplaty se živí sucharama ze špajzu, ze kterých oškrábne penicilinovou krustu. Druhý se radši gurmetsky nechá obsloužit v restauraci a čte noviny, které tam visí na stěně. Taky je naprosto jasné, že priority se s věkem dost mění. 

Úplně na začátku je pro vás důležité jídlo. Pak se přesouváte přes různé hračky k oblečení, botkám a účesům, k tomu přibudou nějaké ty koníčky, potom jsou pro vás zase důležité hračky (páč máte ty děti), abyste se ve stáří upnuli zase k tomu jídlu. Jojo, to je ten koloběh života. 

Já jsem ten typ, který poslední korunu za knížku utratil a potom v pronajatém bytě marně bádal, cože bude večeřet. Naštěstí už tehdy jsem měla obědy v práci na kartu a strhávaly se z výplaty, takže bylo jasný, že hlady nepojdu. Navíc se tam pytlík čínských nudlí nebo nějaký ten suchar někde našel. Ovšem intelektuálně jsem byla nakrmená, až až. 

Jedno mi ale tak nějak zůstalo. Vždycky jsem potřebovala střechu nad hlavou, teplo a přísun teplé a studené vody. Potřebovala jsem se prostě k té knize natáhnout v suchu a teple a taky se občas umýt. Teď mi, coby matce jednoho raracha, k těm prioritám přibyla ještě potřeba alespoň částečně zásobené lednice a špajzu, abych mohla vykouzlit k večeři něco poživatelného. Ale to sucho a teplo, to mi zůstalo. To mne provází celým mým životem. 

Představa rozbitého kotle je pro mne stejně děsivá jako onemocnění skvrnitým tyfem. Nepřežila bych velmi pravděpodobně ani jedno. A tak si tady tak lebedím u toho radiátoru, venku se můžou ženit čerti, já popadnu knihu, uvařím kafe a bude mi blaze. Protože ty knížky mi zůstaly, jen je už nepořizuju na úkor šunky, pečiva a sýrů, povinné to výbavy mé ledničky. Ale to teplo bych si na úkor šunky a sýrů pořídila. Určitě bych dokázala najít rovnováhu tak, aby se v té ledničce vyskytlo alespoň něco poživatelného. I za tu cenu, že bych si místo luxusních gatěch oblékla obyčejné bavlněné a na nohy si nazula boty z hypermarketu za 150 káčé. Věřím, že moje nohy by to přežily spíš, než to dítě, které by bylo nucené si k domácím úkolům sednout v palčácích a s kulichem na hlavě. A jistojistě by mi zbylo i na tu šunku. 

Máte pocit, že to takhle mají všichni? Nemají, věřte tomu. Bohužel.