Malé zamyšlení nad tolerancí

aneb netolerance se může hezky vymstít

Podle měřítek některých jsem jiná. Jednak mám teda ty životní priority nastavené jinak, ale hlavně - jsem tolerantní. Má tolerance sahá od tolerance k národnostním menšinám, přes různá náboženství (včetně takových těch už drobet sektářských, pokud mi nelezou do kuchyně), až po sexuální orientaci. Jsem ochotná tolerovat, že někdo učí doma, neočkuje, nemám problém, pokud si někdo na angínu místo antibiotik nasadí homeopatika (ostatně to jsou jeho mandle). Toleruji, toleruji. Tolerance se nese celým mým životem a opouští mne pouze v okamžiku, kdy pověsím ven čerstvě vyprané prádlo, pročež sousedka zapálí v kotli cosi, z čeho by ochránci přírody okamžitě dostali psotník (ale myslím, že sem ta tolerance už nepatří). 

Každý si jdeme svým životem se svojí normou, se svým normálem. Některé věci považujeme za divné, nenormální. Každý to máme prostě jinak. 

Co je norma? Rodina = máma + táta + děti? Hm, možná. Bydlí v domě, kde je čisto, teplo a útulno? Hm, možná. Děti se učí, studují, mají koníčky a jezdí na výlety? Hm, možná. 

Nebo je norma dvě maminy s dětmi v jedné rodině? Taky možná. Mají doma zimu, špínu a nepořádek? Taky možná. Děti se učí životem, který je naučí nejvíc? Taky možná. 

Těžko říct, co je norma. Těžko říct, kde končí normál a začíná nenormál. 

Jedno vím ale naprosto jistě. Když se odlišuji od většiny společnosti, která, ať chci nebo nechci, určuje tu normu, žádám od ní toleranci, měla bych i já projevovat míru tolerance k věcem, které se odlišují od té mé normy. 

Ovšem, mít plnou pusu tolerance a současně se projevovat netolerantně, to umí opravdu jen málokdo. A přeci se mezi námi tací vyskytují. A víte co? Jistě znáte Murphyho zákony :-). Není nic zajímavějšího, než zjistit, že homofobní rodina má homosexuálního syna ...... stává se. Bohužel pro toho syna.