U Chládka se dlabou dýně

aneb proč bychom se nenudili .....

Jasně, že zase letos jedeme dlabat k Chládkovi dýně, domluvily jsme se s Vorlou již před čtrnácti dny. Program pro děti, šablony na dýně, pak si skákneme do Greenu na jídlo a dvojku, pohoda.

Pohodový nedělní den začal tím, že pes bleskurychle rozcupoval podsedák v chodbě (už druhý), takže návštěvy prostě budou sedět na tvrdé skříňce. Druhou dardu mi zasadila Vorla svým sdělením, že s námi jede Milka a berou i Vincenta (Milka=manžel, Vincent=pes). Ocenila jsem, že Diego (=kocour) zvostává doma. Náš pes při odchodu vyl. Doufala jsem, že přestane, protože jsem s sebou neměla manžela, který dnes vydělává na kratochvíle svého dítěte, navíc mám jen dvě ruce. Nemohla bych dlabat dýni a současně držet hyperaktivního psa, u kterého se v popisu plemene spletli. Místo honič má mít napsáno "tažný pes". 

U Chládka jsme prošli stezkou pohádkových bytostí, holčičky obdržely zápisky do karty a už jsme měly vybranou dýni, dlabací nástroje připravené, šablonky vybrané. Milka se usadil s Vincentem v kavárničce a my se jaly vytvářet tu pravou podzimní výzdobu.

"Fůůůůůůůůůůůůj", zavřeštěla děvčátka v okamžiku, kdy jsme s Vorlou odpreparovaly vršek dýní a přistrčily jim je k dlabání. Obě se projevovaly, jakoby viděly dýni poprvé v životě. A to měli u Chládka letos inovaci - poskytovali gumové rukavice. 

Chopily jsme se s Vorlou dlabátek a dlabaly, až se z nás kouřilo.

"Mamííííí, přidej!!!", vřeštěla Kačenka.

"Tu nejsem na závodech!!!", odbyla ji Vorla. 

"Maladěc!!!", pravidla maminka vedle mne a láskyplně se zahleděla na malého hošíka.

Maladěc zabral a já mohla vybírat dýňová semínka z vlasů, dužina mi kapala z ucha. 

Když jsme si ty dýně tak krásně vydlabaly, tak jsme si je i krásně vyřezaly.

"Mám hlad!!!", pravilo moje dítě. 

"Já taky!!!", přidala se Kačenka.

Vyzvedly jsme tedy Milku z kavárničky a hotovily se k odchodu. Cestou jsme posbíraly ještě několikero okrasných dýní do mísy a opakovaně vysvětlily holčičkám, že toto jsou dýně okrasné, nedlabou se, nejedí se, jen se dají do mísy. 

"Mamí, k čemu jsou ty dýně?", optalo se moje dítě, když jsme přicházely k autu. Nabyla jsem dojmu, že mluvím tatarsky. 

"Mamí, já tudy nemůžu nastoupit, ona mne nechce pustit."

"Ať jde druhou stranou."

"Já nechci jít druhou stranou, já chci jít touhle stranou."

"Ale tady sedím já."

Situaci vyřešil Milka a už jsme jeli. Cestou jsme vyzvedli ještě našeho psíka, který si přidal další zářez. K podsedáku stihla zlikvidovat ještě sedlo od kola (což celé odpoledne dítěti úspěšně tajím, pročež zítra musím v průběhu povinné školní docházky rychle někam pro nějaké zajet), aby chuděrka nebyla doma sama a hurá do Greenu na jídlo. 

Psíci se chovají kupodivu spořádaně a já si objednávám BBQ žebírka s tím, že pejsky podělím o ty kostičky. Jaké je naše velké překvapení, když na čtyřech velkých kusech masa vynachází se pouze jedna kost. Obírám ještě jakési chrupavky a podaří se nám psy podělit. 

"Drž si toho psa, lezou tady do kytky", nabádá mne Milka.

"Nemůžeš tu kytku někam dát jinam?", ptám se. 

"Kam jinam?"

"Prostě někam jinam."

Milka posouvá kytku. 

"Tady je nějakej bordel.", diví se poté. 

"Co to ten pes žužlá?", zkoumám, abych vzápětí odebrala psovi list od kytky. Podávám jej Milkovi, aby ho přihodil do hlíny.

"Jsem si teď umyl ruce.", spílá, ale list si bere.

Při odchodu z restaurace mám svoji kabelku, kabelku mého dítěte, které je kdesi venku, kšiltovku mého dítěte, které je kdesi venku, zabalené jídlo, které mé dítě nedojedlo, držím psa. Pes zabere a já letím i s židlí. Milka se směje. 

Jdeme kolem rybníka, Milka se ustrnul a odebral mi psa. 

"Pojď si sebrat to h***o!!!", nařizuje mi, je tvoje. 

Nemám pytlík, ale Milka naštěstí má. 

Sbírám exkrement, ale pes, exkrement, jídlo, kabelky ................. Milka sbírá jejich exkrement. Odebírá mi pytlík s mým (tedy mého psa) exkrementem, nařizuje, abych pytlík zauzlovala. Drží psa. já uzluji, dítě drží jídlo .............. jdu si lehnout, mám dost :-).