Střelnice, autodrom, labutě

aneb je podzim, přijede i cirkus

Dycky se děsím, když se na loučce u autobusové zastávky objeví kolotoče a další atrakce. Znamená to, že se musím jedno odpoledne sebrat a jít skotačit. Autodrom kategoricky odmítám. Vadí mi to "vtipné" narážení do ostatních (už jsem viděla krev z nosu po jedné takové "veselé" jízdě na autíčkách). Tam tedy vyráží maximálně tatínek, pokud je přítomen :-) (Jo, autodrom v lunaparku v Libereckém Babylonu je v pohodě, tam lze pustit dítka samotný, personál tyhle "vtipnosti" zakazuje). Zato labutě mne nikdy neminou. Kroužím nahoře, jezdím nahoru a dolů a modlím se, aby to konstrukce vydržela. Aby zrovna tito kolotočáři pravidelně kontrolovali, že nějaká labuť neplánovaně neodletí. Když jízda skončí, mám chuť pokleknout a políbit zem. Ostatním atrakcím pouze přihlížím. Střílet neumím, takže střelnice nás míjí, zato stánek s balonky, to je teda něco. Krvácí mi srdce a peněženka, když platím nějakou ohavně nevkusnou záležitost, která se do druhého dne vyfoukne a já ji v nestřeženém okamžiku vyhodím. 

Cirkus obstarává babička. Pravidelně bere obě svá vnoučata za touto zábavou. Cirkusy jsem měla jako dítě radši, než poutě. Nějak mi už tehdy asi docházelo, že točit se furt dokola na nějaké sedačce není žádná zábava pro intelektuála :-). Sedávala jsem jako pecka v autíčku a nechápala, proč mám točit volantem, když to stejnak jezdí imrvére dokola. Ne, že by cirkus byl nějaká extra povznesená zábava, ale ty koně třeba tak hezky běhali. Jeden i lva viděl nebo medvěda. A akrobati, to se mi až tajil dech. To zase jako jo. Takže to jsem se jako dítě vždy těšila. Výlety do cirkusu s babičkou s sebou nesou také nějaký ten suvenýr. V tomto případě blikající a zvuky vydávající. Naposledy to byly nějaké hrací "hodinky". Jako jasně, hodinky to nebyly, ale dalo se to připnout na ruku, proto tomu povzneseně říkám hodinky. Po zmáčknutí čudlíku to vyhrávalo jakousi melodii a točilo se to dokola. Obě děti to prý tehdy spustily v metru a cestující se smáli, až se za břicha popadali. Jistě si představili ubohé rodiče, kterým prarodič dítka s touto úžasností předá. No jo: Babička by mi to koupilááááááááá!!!! Jo, babička by to koupila, ale já to nekoupím, páč tyhle blikající a vyhrávající věci prostě nesnáším. Mám obavu o své duševní zdraví. 

Takže já tyhlety zábavy tak nějak prostě nemusím. Jen tam vlezete, už vlastního slova neslyšíte. Do jednoho ucha vám huláká Michal David, že céčka nejsou léčka, na druhé straně kvílí Helenka Vondráčková o dálkách lákavých. Jen uděláte krok, narazíte na Pepíčka Melena, který odmítá pětku. A to všechno pěkně nahlas, abyste to náhodou nepřeslechli. Do toho se dozvídáte, že jen a právě jen teď můžete jet prodlouženou jízdu na labutích, takže máte okamžitě nastupovat. Hlášení o nástupu na labutě se mísí s oznámením o posledním volném autíčku na autodromu. Do toho všechno kolem bliká, až zraky přechází a epileptický záchvat je na cestě. Dítko držíte za kapuci nebo lem mikiny, snažíte se překřičet všechny ty zvuky, abyste sdělily manželovi, že je rozhodně potřeba se vyhnout támhletý atrakci, páč nevypadá příliš bezpečně. A hledáte stánek, kde by prodávali něco ostřejšího, abyste se alespoň trochu uvolnili a zbytek odpoledne nestrávili v křeči. Na závěr si vystřihnete výživnou scénu vašeho dítěte, které odmítá jít domů, protože zrovna opakují tu prodlouženou jízdu na labutích, takže by jelo ještě jednou, pročež dneska vůbec nesoutěžilo v hodu do koše, takže si domů nemůže odnést toho metrového medvěda. Dozvíte se, jak jste příšerný rodiče, že s babičkou by to bylo lepší. Po návratu domů hodíte nohy nahoru, aby vám vzápětí zazvonil telefon a babička vás informovala, že dorazil cirkus, takže na příští sobotu zakoupila lístky. 

Jojo, tyhle atrakce nejsou nic pro mne. Ale pro děti a babičky je to určitě to pravé ořechové. 

Nastupujtééééééééé, nastupujtéééééééé, už se nám to točí, už se nám to kroutí, jako v Praze na Matějské pouti.