Mamííííí, dva roky budeme hodný

aneb utekly fakt rychle

Vyrazily jsme na zase na Karlštejnské vinobraní. Vloni jsme to kvůli počasí s kamarádkou odpískaly, letos to krásně vyšlo. Sluníčko svítilo, ten vítr, pravda, nebyl nic moc, ale na náladě nám to neubralo. Karlštejn braly davy lidí útokem, ale to nás nemohlo v žádném případě rozhodit. Den začal nádherně. 

Naše první zastávka byla u šermířského vystoupení, které naše dvě sladké holčičky hltaly s očima a pusama dokořán a zapisovaly si do svých mozečků místo násobilky taktiku boje muže proti muži. Budou ji potřebovat, až jim zakoupíme ty fungl nové mečíky, které se vyžádaly již na nádraží. A byly jim přislíbeny po obědě, pokud budou hodné. Při druhé zastávce u cirkusu si s chutí zahrály v interaktivním představení pejsky a už jsme stoupaly k restauraci. Recenzi na hospodu (už to nebudu nazývat restaurací) U Karlštejnské Bílé paní ponechám laskavě na Vorle, ona je přes tohle větší kadet. Vám prozradím jen to, že personál zvostal bez zpropitného. 

Při obědě ovšem Klárka popřála Kačence, která včera dovršila osmi let. Notýsek s koňmi a magická tužka byly vítány s obrovským jásotem. A páč jsem musela svému dítěti při výběru daru zakoupit úplně stejný notes, usadily se obě holčičky a počaly cosi zapisovat a zakreslovat (koně!!!). 

Kačenka popadla notes a magickou tužku, přišla k Vorle, cosi chtěla, tužka spadla na zem. Vorla se rozhodla, že si tužku přisune nohou, aby ji mohla zvednout a tužka .... tužka propadla dírou zahrádky a bylo to .... 

"Mamíííííííííí, cos to provedláááááá?", pištěla Kačenka. 

Holky vyběhly ze zahrádky a klekly na chodník.

"Je tam díra?", ptám se.

"Je, spadla tam ta tužka, tak jasně, že je mezi těmi prkny díra.", sdělila mi Vorla tónem, že jsem úplně retardovaná, když se ptám na díru, pročež mi musí bejt úplně jasný, že tam je díra, když tam spadla ta tužka.

"Ne tady, ale tam.", ukazuju k místu, kde holčičky klečí.

"Je, mamíííí.", piští moje dítě a snaží se plazit do špíny pod zahrádkou.

"Vidím jí.", piští Kačenka a lidi se otáčejí.

"Běžte si do hospody poprosit o koště.", radím jim

Vběhnou do dveří, vyběhnou ven a křičí: "Tam je kuchyněěěěě."

Najdou vchod do výčepu a už se hrnou s koštětem. Násadou se snaží tužku vyšťourat. 

"Druhým koncem.", radím jim.

Otáčejí koště, pročež kolemjdoucí tak tak uskakují, aby neobdrželi ránu smetákem.

Tužka je na světě. 

Kačenka stojí vedle Vorly, Vorla se ožene po vose a tužka letí ............ Naštěstí se tentokrát do díry netrefila. 

"Co vám říkala ta servírka, když jste chtěly to koště?", ptá se Vorla.

"Proč?", na to Kačenka.

"Zajímá mě to!!", zvýší hlas Vorla.

"Ti řiká, že servírka říkala: Proč?", rozmotám konverzaci, která by se nám co nevidět pěkně zacyklila. 

Cestou z restaurace zakupujeme mečík a kopí a stoupáme k hradu. 

Další zastávka je v muzeu voskových figur, kde holčičky sadisticky obdivují vězně v hladomorně. 

"Je jak živej a takovej hubenej.", glosují to obě a odmítají se hnout. 

"Je v hladomorně, tak je vyhublej, mu nedávaj jíst.", vysvětlujeme a ženeme je ke Karlovi IV., kde má Vorla přednášku o jeho čtyřech ženách. Holčičky se chtějí vrátit k hladomorně. 

Letmým shlédnutím programu seznáme, že půjdeme pomalu směrem dolů, abychom cestou potkaly průvod císaře Karla. V zatáčce pod hradem uzřím na vyvýšené zahrádce restaurace volný stůl v první řadě a už sedíme a čekáme, abychom si letos vychutnaly průvod v plné kráse. Předloni jej viděly jen holčičky, protože davy mně a Vorle zatarasily výhled. 

"Mamí, my chceme ještě helmu, měli jí u hradu, půjdeme tam?", začíná Kačenka debatu o helmě, která se potáhne ještě dalších pět minut. 

Vysvětlujeme trpělivě, že nahoru už nepůjdeme. Holčičky piští, že dole žádné helmy neměli, ale měli je nahoře u hradu, protože je tam předloni viděly. Vysvětlujeme, vyhrožujeme a za chvíli obě holčičky klečí na zemi a prosí:

"Mami, už nic nebudeme chtít, DVA ROKY budeme hodný, když dostaneme tu helmu!!!"

Přemýšlíme s Vorlou obě o pobytu v psychiatrické léčebně, takovém malém pokojíčku s postelí, výhledem do zeleně zpoza mříží a nějaké té pilulce, která nás uvede do stavu hluboké hypnózy. 

Zaplatíme a jdeme směrem dolů s příslibem, že pokud někde budou mít nějaké helmy a pokud nebudou příliš drahé, tak je obě dostanou, když teda budou ty dva roky hodný. 

Projíždí kolem nás jezdec na koni a zve všechny na rytířské souboje pod hradem od 16 hodin. Obě holčičky chtějí představení navštívit. Opět vysvětlujeme, že atrakcí již bylo dost. Když vtom uvidí obě stánek s helmami. Než dojdeme, už obhlížejí vystavené zboží a dohadují se, která je nejlepší. 

Po chvíli dohadů zakupujeme za 300 káčé helmy a Kačence je pohrozeno, že jestli se zmíní před tatínkem, kolik ta příšernost stála, bude zle. Holčičky slibují, že mají helmy, NIC už chtít nebudou a ty rytířské souboje pod hradem si klidně odpustí. 

Vypadá to, že bude klid. Není. Dva roky uběhly jako voda a Kačenka se opět začíná dožadovat návštěvy rytířských soubojů. Atmosféra houstne a Klárka tomu příliš nepomáhá větami: Kačko, slíbila jsi, že když budeš mít helmu, tak na to představení už nebudeš chtít. A co teda chceš helmu nebo na to představení?

Vorla vyhrožuje Kačce odebráním helmy, já nutím Klárku, aby byla potichu a již tak napjatou atmosféru ještě nezhoršovala. 

Usedáme do nádražní restaurace mezi námi důvěrně zvané "U zlomeného mečíku", páč ho tam Kačka před dvěma lety zlomila. Děvčátka vyžebrají 20 korun na hopíka z automatu. Otočím se a vidím, jak Klárka kope do automatu. 

"Nekopej do toho!!!", řvu

"Mi řekl ten číšník, že je to rozbitý, že do toho mám kopnout!!!", tak to je potom ta výchova těžká. 

Odháníme je od automatu s tím, že ať si do toho kope teda ten číšník, protože já odmítám platit automat na hopíky. Když ani kop od číšníka nepomůže a hopík nevypadne, koupí si holčičky nanuka a jdou hrát kuželky. V době, kdy se u kuželek střídají s ostatními dětmi, lezou po lavičce a my jenom čekáme, kdy spadnou a něco si zlomí (a mečík to nebude), případě si něco rozbijí (a nebude to ten automat). 

Domů se naštěstí vracíme vcelku, s mečíkem, kopím a dvěma helmami. A příště zase pojedeme na vinobraní, byl to sice vyčerpávající den, ale stál za to :-). Vzpomínek máme všichni dost. Holčičky minimálně na figurínu v hladomorně, o které se bavily ještě v autobuse domů.