Sportem ku zdraví

nebo ...

Každý sportuje, jak umí. Jako fakt, sportujeme všichni. Někdo vrhá dlouhé pohledy, jiný kouli do dálky, jeden skáče do řeči, druhý do výšky. Někdo má sport tak rád, že se na něj dokáže celé hodiny dívat, jiný fakt zvedne zadek a jde cvičit nebo se nějakým způsobem hýbat. 

Někdo touží po návštěvě fitka a tak se hnedle ptá, jakže je to tam mezi tím, když dostane klíček od skříňky a jeho vrácením. Jo, ručník je důležitý. Osobně bych nechtěla usednout na stroj po někom, kdo se s ručníkem neobtěžoval (i když já do fitka nechodím, neba mne to tam). 

Někdo běhá, jiný hraje nějakou míčovou hru, třeba volejbal. Ten já mám zakázaný od zdravotní pojišťovny, páč mé tři pokusy o tuto hru skončily sádrou na levé ruce. Nedivím se jim, taky bych tomu nemehlu nechtěla imrvére platit sádry. Míčové hry vůbec nejsou nic pro mne. Tenisovou raketu mi kdysi půjčil kamarád, aby mi ji po chvíli odebral s tím, že si jistojistě vypíchnu oko a on se na to odmítá dívat. Jen v basketu jsem občas "zaperlila", páč s mojí výškou 158 cm jsem byla schopná proběhnout dlouhým spolužačkám téměř mezi nohama. Pod košem jsem byla rychle, ale musela jsem čekat, až se dopotácej, protože trefit koš se mi zase nedařilo. 

Tak jsem zůstala u chůze. Chodím. Chodím ráda, třeba jen tak se psem furt dokola. Nebo třeba vylezu z tramvaje dřív a jdu pěšky. Nebo se taky někdy vypravím na Sněžku. Včera jsem třeba šla pěšky do bankomatu. Dneska jsem moc nikam nešla, bolí mě v krku. Tak radši chodím jen po bytě a budu vzpírat hrnek s čajem. Jako, nemyslete, můj půllitrák něco váží. 

Jedna věc mi ovšem nikdy k srdci nepřirostla. Cyklistika. Jednak považuju kolo za dopravní prostředek, tedy že mne má dopravit z bodu A do bodu B. Cyklisty jezdící po okolí sem a tam nějak prostě nechápu. A úplně nejvíc mi uniká smysl toho, že naložíme kola na auto, někam dojedeme, tam se projedeme, kola naložíme a jedeme domů. No, nic, někoho to halt bere. I takové to, že projedeme na kolech nějakou oblast, mi hlava nepobírá. Většina cyklistů, které na silnicích potkávám, totiž nebudí dojem, že by se zvládali kochat přírodními krásami okolo. Buď se řítí z kopce jak šílenci a v očích je jim zcela zřetelně vidět smrt, jak se snaží udržet to jednostopé vozidlo ve vzpřímené poloze a sebe na něm, nebo funí do kopce s ruměncem ve tváři a jeden má dojem, že to s nima musí ve vteřině šlehnout a ještě budete muset poskytovat první pomoc. V obou případech jsou nebezpeční všemu a všem. Cyklista řítící se prostředkem silnice se fakt blbě předjíždí. Jako jo, já je na silnicích respektuju, jen ať si jezdí sem a tam, třeba s dětma nebo bez dětí, to mi buřt. Ale když budou vykřikovat, že mají stejné právo tu silnici používat jako já, prosila bych, aby dostáli toho pravidla silničního provozu - tedy "u krajnice". U středové čáry v serpentinách není u krajnice. Při namáhavé cestě do kopce zase křižují vozovku sem a tam ve snaze vyhrabat se na kopec, takže zase hrozí, že jednoho přivedou do neštěstí, páč vám vjedou pod kola auta, aniž by vůbec v předsmrtném stavu věděli, že za nima jedete a snažíte se je nějak předjet, abyste co nejrychleji zmizeli co nejdál. Ale ano, respektuju, že cyklistika je populární. Dokonce tak populární, že jsem úplný mimoň, když nemám kolo, ani si ho nikde nepůjčuju a už vůbec se na něm nepouštím na frekventované silnice doprovázená vlastním dítětem, když jsem schopná tak maximálně na chatě popadnout matčino kolo a ráno dojet "zadem" do krámu pro rohlíky. 

Ale ano, sportu zdar. A klidně i té cyklistice, když se vám to líbí a hlavně, když to zvládáte bez úhony vlastní a vlastních dětí :-).