Věř

a víra tvá tě uzdraví

Jako, ne úplně vždycky, ale každý doktor ví (i ty vrahouni), že depresivní pacoš je práce navíc. S veselou myslí člověk přežije i kolonoskopii bez újmy. A při vážnějších nemocech je lepší se nenechat užírat ještě nějakou špatnou náladou. Jojo, je to těžký, o tom žádná, ale ... je to prostě tak. 

Existují na světě teorie, že za onemocnění si jeden může sám. Že kdyby měl veselou mysl, nebyl na ostatní škaredý, neříkal ošklivá slova a ošklivé věci, nikdy, ale fakt nikdy by ho nemohlo nic postihnout. Třeba taková špatná karma hnedle vede k rakovině, to je nato šup. Já si teda myslím, že si můžu za zápal plic, když budu v lednu poletovat venku polonahá, nebo že si můžu za odřené koleno, když sakra polezu na ty brusle, na kterých neumím. Nebo třeba že jsem způsobilá si zlomit nohu nebo ruku, případně přivodit otřes mozku, když budu věšet záclony z provizorní haldy nábytku a ne ze štaflí. To je jasný jak facka, ale říct nemocnému rakovinou, že si za to může, to je na mě dost silné kafe (a že se už stalo a že já vydržím hodně). 

Existují i teorie, že vás zachrání 1000 origami jeřábů. Je to přesně o té víře, podle hesla "tonoucí se stébla chytá", o naději. Naději, kterou tak nějak v těžké nemoci potřebujeme všichni. Chceme žít, nechceme umírat, alespoň ne v produktivním věku, kdy máme mraky plánů. Na umírání času dost. Jenže se prostě někdy stane, že nás nějaká ta nemoc v našem rozletu zaskočí. To pak je rána (něco o tom vím, prožila jsem doma nedávno). Zastavíte se, přehodnotíte své priority a najednou víc, než kdy před tím víte, že prostě chcete žít, protože ještě tohle chcete, musíte udělat, tohle vidět, támto navštívit, tohle říct a tak vůbec. Zdá se vám, že smrt je na dosah ruky (někdy je, někdy není), a vy jí sakra chcete poslat někam daleko. Protože vy ještě nemáte čas na umírání. Hledáte cestu, naději. Stojíte na mezníku a víte, že se tomu nesmíte poddat, ale současně je to tak strašně moc těžké. 

V tu chvíli víc, než kdy před tím oceníte lidi kolem sebe. Pocit, že je o koho se opřít, komu se vybrečet, z koho odčerpat trochu energie, kterou vy už nemáte, nutně ji potřebujete a přítel ji rád dá, protože on ji zrovna v tu chvíli má dost a i kdyby neměl, tak vy ji potřebujete v tu chvíli prostě víc (energie k životu a uzdravení je důležitější, než energie na generální úklid). Opíráte se a hledáte naději, vůli, sílu .... hledáte ...... 

A co máme v tuto chvíli dělat my, opory? Stát jako skály a dát to, co dát můžeme. Energii, sílu, vůli, naději, přesvědčení, že to ten druhý zvládne. Je to naše povinnost. A když si to ten nemocný bude přát, tak budeme skládat jeřáby, zapalovat svíčky a pokusíme se uhranout krávu, aby nedojila. Jen, když to tomu druhému pomůže v tom, aby svůj boj bojoval a nevzdal dřív, než je opravdu bezpodmínečně nutné. Aby zlomil prognózy nebo se o to pokusil, aby žil naplno a neklesal na mysli, aby ten čas, který mu ještě zbývá (ať je jakkoli dlouhý), prožil co nejlépe. Ale hlavně, aby jeho myšlení bylo pozitivní ............ opravdu si někdo může myslet, že tomuto všemu pomůžou origami jeřábi skládané pro někoho, kdo zemřel, a dnes se Nerudovsky neví, kam s nimi?