Nemám ráda situace,

kdy nevím

A teď v jedné takové situaci jsem. Zkrátka a dobře - jeden řekl jedno, druhý řekl druhé. Vyjádření se diametrálně odlišují. A já teď nevím, kdo má pravdu. Jestli ten, kdo mne do očí podpořil, nebo ten, kdo řekl, že ten, kdo mne podpořil, mne vlastně nepodpořil a ani podpořit nechtěl. Aha!!!

Přemýšlím o možnostech řešení. Zeptat se? Asi by to bylo nejjednodušší a bylo by jasno. Ale zase by to nebylo moc taktické, to vím. Doba, kdy jsem se do všeho řítila střemhlav, je dávno pryč a dnes o takových věcech dlouze přemýšlím. Většinou pak dojdu k závěru, že šlápnout do toho exkrementu a rozmáznout ho nebývá to nejlepší řešení. 

Druhá věc je pak ta, že by mi to vlastně oba nějak popřeli, byla bych tam, kde jsem a ještě bych vypadala jako debil. 

Z toho všeho mi tedy tak nějak vychází jedna jediná cesta. Jiná cesta, tedy cesta nespojená ani s jedním z těchto dvou lidí. Už jsem v životě mnohokrát někam kráčela, pak zjistila, že jdu s lidmi, se kterými jít nechci a na nejbližší křižovatce jsem uhla. Zpětně vím, že všechno zlé bylo nakonec pro něco dobré. A že i situace, kdy jsem fakt skládala hlavu do dlaní a jevily se jako bezvýchodné, nakonec východisko měly. A z těchto situací jsem si s sebou odvedla i lidi, kterých si vážím.

Teď mi život přivál zase někoho a něco do cesty. Už nějakou dobu tou cestou jdu. Jednou veseleji, jindy méně, přesně tak, jak to v životě chodí. Stojím na rozcestí a vím, že se musím rozhodnout. Jestli jít dál a čekat další takovéhle situace (protože ony přijdou, to je mi jasné), obrnit se proti nim nebo se o to spíš pokusit, protože já vůčit tomuhle prostě imunní být snad ani neumím, nebo uhnout a jít do neznáma. Třeba se to stalo jednoduše proto, abych z té cesty uhnula. Kdo ví .... to ukáže čas. Ale nejdřív se musím rozhodnout, jako už tolikrát před tím ....