Jak jsem jela autobusem

aneb mladej, zvedni se

Donedávna jsem se domnívala, že autobus č. 316 je nejhorší autobusová linka široko daleko. Omlouvám se, nejhorší autobusová linka široko daleko je autobus č. 350. Nevím, co mě to popadlo, jet zrovna třistapadesátkou, ale prostě jsem na ni šla. 

Autobus měl jet za 20 minut a já měla dojem, že mám mraky času. Obhlížela jsem keramickou sadu na čaj za výlohou Eliášova obchodu, abych periferně viděla dlouhou frontu linoucí se na zastávce. Zařadila jsem se tedy spořádaně do fronty a čekala. 

Již při výjezdu z první zastávky jsme byli v autobuse namačkáni jak okurky v láku, ale to nejhorší nás mělo ještě čekat. 

Ukořistila jsem sedadlo na tzv. čtyřce. Dvě po směru, proti dvě proti směru. Vyndala jsem knihu a jala se číst. V okamžiku, kdy si proti mně sedla paní, která neviděla sprchu minimálně týden, jsem knihu zase zaklapla, páč mi bylo jasný, že pokud budu číst a tohle čuchat, budu zvracet už na Podbabě. 

Vyjeli jsme. Na další zastávce přistoupil důchodce obtěžkán taškami zn. Kaufland (asi měli něco v akci) a zavelel: "Mladej, zvedej se!!!"

"Mladej" zřejmě úplně netušil, co by řekl, a zvedl se. Ovšem seděl u okýnka ihned za řidičem a vedle něj jakási prostorově výrazná dáma vybavená walkingovými holemi. "Mladej" přelezl paní a tím úplně zatarasil přístup do autobusu. Lidi viseli na schodech a čekali, až důchodce obtěžkán výhodným nákupem přeleze paní s holemi. To už jsem se smála nahlas, pročež přítomní "týnejdžři" si potichu špitali, zřejmě něco v tom smyslu, že jsem hustááááááá, divná, švihlá nebo tak, dospělí na mě hleděli jako na blázna, páč jim vůbec nebylo jasný, co konkrétně mi na této příšerné situaci přijde vtipné. Konečně se usadili, okurky se namačkaly do láku a pokračovali jsme. 

"Mileno, Mileno, Mileno", pištěla paní proti mně a mávala na menší paní, "Tady je místo, pojď sem"

Milena se vmáčka do prostoru mezi mými nohami a nohami "panínevidělasprchu". 

Zvedla jsem se, páč Milena byla přeci jen podstatně starší, než já. Na jedno rameno jsem nahodila notebook, o kterém kolegyně prohlásila, že jako zbraň by mohl být poměrně účinný, pokud by se mi povedlo ho zvednout, na druhé kabelku a zavěsila jsem se do oka, které viselo z tyče nad mojí hlavou. Svislá tyč široko daleko nikde, na vodorovnou při své výšce 158 cm nedosáhnu. 

"Kde jsi byla, Mileno?"

"V témobilu a ódvě."

"Aha"

.... konverzace pokračovala a aby se dámy slyšely, naklonily hlavy k sobě, přičemž jak jsem tak nad nimi vlála, měla jsem odůvodněnou obavu, že jim notebookem způsobím frakturu lebky, případně jim kolenem vyrazím umělý chrup a budu muset platit nový. Projíždíme serpentinami v Roztokách. Nějak jsem do té chvíle netušila, kolik síly dokážu vyvinout levou rukou, abych se udržela a nepřizabila ty dvě, které právě řešily, jestli je lepší volat na mobil nebo na pevnou linku, ale že v "témobilu" říkali, ale v "ódvě" potom říkali zase něco jiného. 

No, na další zastávce se autobus uvolnil. Milena si ještě prorazila cestu proti vystupujícímu davu, aby pomohla svému manželovi (jak jsem cestou také zjistila) vystěhovat výhodný nákup. 

Svezla jsem se na sedadlo. Zbytek cesty proběhl poměrně v klidu. Zpestření způsobil jen řidič autobusu, který na "mé" zastávce zabrzdil tak, že jsme mu málem všichni vystoupili předním oknem. 

Zítra si vezmu auto. Fakt že jo!!!