Tajemství

Máte tajemství? Já ano.

Většinou toho moc neudržím. Jsem už taková, že skoro všechno vykecám. Čas od času se ale zadaří, že mám nějaké tajemství. A děsně tajné. Je to takový zvláštní pocit. Dneska jsem o něm přemýšlela, když jsem si to tak kodrcala metrem směrem na Vyšehrad. 

Nejdéle udržené tajemství v mém případě trvalo 15 let. Když mi byly tři roky zlámala jsem si ruku. Vymyslela jsem tehdy, že ta tyč ve skříni, na kterou se věší ramínka, bude výborně sloužit k houpání. I sesunula jsem ramínka na stranu, vydrapala se nahoru po pytli s kostkami a jala se houpat. Jenomže jsem se nějak neudržela, spadla, přisedla si levou ruku a sjela po tom pytli. Bolest jsem nevnímala hlavně díky strachu, co se mnou matka vyvede, až zjistí, jakou blbost jsem to zase vymyslela. S visící ručičkou jsem se doplazila za matkou a vyprávěla jí s děsem v očích (tak strašně jsem se bála odhalení :-)), jak jsem si šla pro ty kostky, zakopla a upadla. Děs matka přičítala bolesti. Někdy v 18-ti letech jsem se přiznala. Dodnes tato příhoda slouží k obveselení osazenstva na různých setkáních. Matka dodnes vzpomíná, jak mi to celé sežrala, protože byla pološílená hrůzou, co se mnou, proboha, bude dělat. Nad tím, jak se mi to stalo, už neměla čas dumat.

Potom samozřejmě proběhla strašná spousta pubertálních tajemství, většinou na téma láska, jediná a největší. "Jestli zjistim, že mě nemiluje, umřu!!!".  Neumřela jsem a ani nenastal konec světa, když jsem zjistila, že mne nemiluje. Ovšem, když jsem ve třetí třídě dostala od spolužáka MS první milostný dopis v mém životě, strašně jsem to chtěla všem ukázat, takže jsem ho všude tahala, každýmu ukazovala, tudíž se posléze někam ztratil a mi je fakt líto, že ho dneska nemám. Byl úžasnej. Vidím ten ušmudlaný lísteček před sebou a je mi tak líto, že už není. Možná, kdybych ho tehdy schovala, tak bych ho stejně už nenašla a taky by zmizel, ale to není vůbec jistý. 

Tajemství mají svá pro. Některé věci vám zůstanou, nikdo vám je nepokazí, nikdo vám neotráví život tím, že by je komentoval. Jak to pustíte do světa, stává se to věcí veřejnou a lidi mají nutkavou potřebu to řešit, probírat, hodnotit. No, zkrátka a dobře, některé věci je dobré si nechat pro sebe. 

A třeba taky proto, že lidi neví, jen se dohadují, netuší, probírají, ale pokud jim tu pravdu neřeknete, můžete se smát. Protože jen vy a pak ten, se kterým své tajemství sdílíte, víte :-)

Miluju svoje současné tajemství a už ho držím přes tři měsíce :-). A lidem furt tvrdím pravý opak. A ne, nepřipadám si podlá. Do tohohle tajemství totiž nikomu nic není :-). Jsou halt věci, který nejsou pro ostatní, ale jen pro vás a ........... třeba někoho :-). 

PS: omlouvám se, že jsem opět použila označení "matka" ........ máma mi  prostě nejde z huby :-). A jak ve skutečnosti říkám své matce, je naše věc. Není to sice tajemství v pravém slova smyslu, ale je to omezené pro úzký okruh lidí :-)