Znáte ten pocit,

když se Vám z někoho zvedá kufr?

Většinou lidi moc neřeším. S někým si sednu, s jiným ne. Bývá mi to jedno. Když si s někým nesednu, nehroutím se z toho a jdu od válu. Když mi někdo po čase podtrhne nohy, zase z toho nekončívám u psychiatra, ale oklepu se a táhnu dál. Sem tam se ovšem "poštěstí", že se mi z někoho fakt dělá zle. Kdybych ho potkala, velmi pravděpodobně bych mu pozvracela oděv, a to stylem "zvrací obloukem" (pro bezdětné - jedná se o popis zvracení u dětí, které dost často signalizuje chorobu, tedy nejedná se oběžné zažívací potíže). Možná proto se onen dotyčný snaží pouze o virtuální kontakt ve snaze zjistit, jestli ho pozvracím obloukem nebo ne. 

No, takže jestli to chce vědět, tak tady to má. Ano, pokud bych ho potkala, stalo by se přesně to, čeho se zjevně obává. A tak jen tak sem tam online naznačí, popíchne, napíše, pošle vzkaz. 

No, zatím je to pořád legrace, ale vím, že po čase mi to poleze na nervy. Já totiž, když se mi z někoho dělá zle, málokdy přecházím do levelu: Jéééééééééé, tebe ráda vidím. A pokud se onen dotyčný nemá sílu jednat na rovinu, ale jen a pouze našlapuje okolo a sonduje, do tohoto levelu se nepřesunu nikdy. Obzvláště proto, že celý ten "tanec" má ještě jedno možné vysvětlení. 

Takže: Neřeknu, neptej se, neodpovím, je to moje věc :-) a o jakýkoli kontakt nemám zájem. 

Snad už pochopil :-). Jojo, já když chci, tak chci. A když nechci, tak vážně nechci. 

PS: A až mi to poleze na nervy, tak bude zase veselo, ale úplně jinak :-).