Já to říkala

aneb není nad osobní zkušenost

Celá léta mi říkali, že nemám používat přední brzdu na kole samostatně. Že si jí mám pouze přibržďovat, zatímco hlavně brzdím tou zadní. Ptala jsem se proč a vysloužila si přednášku o setrvačnosti, která se později opakovala v hodinách fyziky. V té době jsem již se setrvačností ovšem měla zkušenost opravdu hmatatelnou. Rozhodla jsem se totiž, že všichni kecaj a ta brzda tam prostě není jen tak pro ozdobu, ale proto, aby se s ní brzdilo. Rady o kombinovaném použití zadní a přední brzdy jsem považovala za zbytečné obavy přistárlých rodičů. A tak jsem jednoho krásného slunečného dne, oděna v kraťasy a tričko s krátkým rukávem, při cestě z kopce dolů úzkou pěšinou končící na štěrkovém plácku stiskla silně přední brzdu na kole. To, co následovalo, by se jistě hodilo do nějakého zábavného pořadu typu: "Koukejte, jak blbá". Letěla jsem přes řídítka svého kola, asi udělala kotrmelec, to si už přesně nepamatuju, a následně peelingovala své neoděné tělo na štěrkovém plácku. Domů jsem dotlačila kolo, zkrvavená jako by mne vzali bruskou, ale neuronila jsem slzu, protože jsem tušila, že to nejhorší mne teprve čeká. Věděla jsem, že ronit ještě budu a hodně. Nejprve jsem trpitelsky vyslechla monolog mé matky na téma - kdybys poslouchala, já to říkala, jsi úplně blbá, aby se vzápětí vyzbrojila kartáčkem a následně mi detailně vyčistila každičký pidištěrk zadřený v kůži, zatímco babička pumpovala ledovou vodu na mé tělo. Poté mne obě polily kysličníkem a usadily se pod třešni s kávou, aby se uklidnily po té hrůze. Dneska by možná při tom řevu přijela i policie se sociálkou v závěsu. Tehdy jen sousedka nakoukla přes plot a když zjistila, že matka nepotřebuje při likvidaci pohromy pomoc, vrátila se tam, odkud přišla. 

Od té doby jsem se přední brzdy na kole nedotkla ani malíčkem. Tuto vymoženost mi na kolo vůbec nemusí výrobce montovat, rozhodně ji už nikdy v životě nepoužiju. Dospěla jsem tehdy k závěru, že naši měli pravdu, ale když já si stejně musím všechno v životě ozkoušet a osahat, abych potom mohla říct, že měli pravdu. Marná sláva. Nevím, jestli matka tehdy při slovech "já to říkala" cítila zadostiučinění, ale faktem je, že když někdy dojde na vaše slova, jistý pocit pýchy tam v sobě člověk nezapře. 

A tak jsem se před pár dny dozvěděla něco, na co jsem mohla říct jen: "Já to říkala". Hm, každý si za svůj držkopád nakonec můžeme sami. Zvláště v okamžiku, kdy nám někdo něco říká a my ho neposloucháme. Potom nám patří věta: Já to říkal. Ale na druhou stranu taková zkušenost je prostě nepřenosná. A tak po čase, až odžijete ten první šok a následnou bolest, s klidným svědomím poradíte, protože už víte, abyste zjistili, že vás ten druhý vůbec neposlouchá. Takže potom zase vy můžete říct: Já to říkal/a. A tak pořád dokola.