Musíme se učit svobodě,

musíme se učit respektu

Máme svobodu. Jistě, něčím ohraničenou. Určitá pravidla být musí. Lidi by pak dělali fakt, co je napadne. Pokud se mi pravidla nelíbí, mám svobodu, abych se je pokusila změnit. Boj je to někdy vyčerpávající. "Kopance" lítají na všechny strany. Jedna strana osočuje druhou. O svobodě se plácá na všech frontách. Ti křičí, že je jim brána svoboda. Druzí obhajují názor svůj. Občas mám pocit, že potkat se ony dvě strany někde za úsvitu u lesíka, mlha by se vznášela všude okolo a došlo by na duel. Přežil by ten zdatnější a byl by klid. Jenomže tak to není. Máme svobodu a musíme se učit ji využít, použít a hlavně s ní žít. Ale ještě obtížnější je, žít s vědomím, že svobodu má i druhý, pokud ten druhý má názory nebo učiní rozhodnutí, které se mému přesvědčení příčí. Pokud s jeho jednáním prostě nesouhlasím. Tam máme hodně mezer. Tam se ještě máme hodně, co učit. A až se tohle naučíme, můžeme s jistotou říct, že jsme se naučili žít svobodně. 

Osobně jsem občas až trochu anarchista. Ač bych některé věci neudělala, neberu  jiným svobodu je udělat (jako, já tady nemelu o trestných činech, přečinech, o přestupcích a jiných sviňárnách, aby bylo mezi námi jasno). Třeba já bych nerodila doma. Fakt že ne. Nevím, jestli bych byla označena za sraba, nezralou osobnost, neschopnou zjistit, že doma je to lepší. U někoho hodně militantního možná ano. Prostě potřebuji ty přístroje. Potřebuju doktora. Ač ty špitály fakt nerada, prostě jsem tam šla a přežila to. Nehodlám ovšem někomu brát právo porodit třeba v seně. Jeho věc. Zodpovědnost za své dítě nese ona matka a otec. Hotovo. 

Taky jsem očkovala. A, dle některých, zcela hyenisticky dle očkovacího kalendáře. Taky jsem dala jedno nepovinné očkování. Ovšem odmítám někomu brát právo neočkovat. Jeho věc. Já svoje dítě očkované mám, obrnu od jiných nechytí. A na tetanus je očkovaná taky, takže vidle v zadku jí neublíží, až si na ně jednou někde omylem sedne. Zase si myslím, že zodpovědnost za zdraví dítěte je na jeho rodičích. 

Taky jsem kojila "jen" tři měsíce. A nebudu nikomu brát právo kojit své dítě ještě v 15-ti letech jeho věku, bude-li to vyhovovat oběma stranám. A jestli někdo odstaví dítko hnedle po porodu, je to jeho věc, protože je za to dítě zodpovědný on. 

A tak zatímco jsem porodila v porodnici a setrvala tam, světe div se, celé tři dny (přežila jsem to a dneska už se tomu směju), dítko jsem zcela nezodpovědně naočkovala, a to ještě jedním nepovinným očkováním a na další se chystám, kojila jsem krátce, tak až se rozhodnu odkráčet na potrat, učiním tak. Pro někoho je normální kroužit prsy, jiný se obrátí na výdobytky moderní medicíny. A stejně tak jako já jsem si odpustila sprostá slova na adresu kroužiče prsů, protože já u toho nebyla, prosila bych si, aby o mne případně po potratu nikdo nemluvil jako o vražedkyni (pravidla naší společnosti to za vraždu ani zabití nepovažují a zodpovědnost si nesu já). Každé naše rozhodnutí má totiž své "protože".  I to, které se některým nemusí líbit.