O céčkách

a shopování 

V životě jsem podlehla jedné mánii. Céčka. To fakt nešlo odolat. Jeden vypadal jak mimoň. A že jsem byla v tom věku, kdy jsem ve vztahu ke svým vrstevníkům nehodlala být mimoň, prudila jsem doma o sto péro, že "nutně potřebuju céčka". Jako na potvoru to zprvu přebytkové zboží stalo se nedostatkovým, tak zafungoval černý trh a já se pyšnila svým pytlíkem plným těch barevných oblud (před pár lety je sousedka odkudsi vykutala a měla je uložené v ohavném umělohmotném jablku, úplně stejně jako kdysi já). 

Postupem času jsem se, nevím proč, povznesla nad šílenosti všedních dní. Nikdy jsem neomdlívala na koncertech, ani nešílela po idolech s touhou pojmout je za chotě a být po zbytek života ozařována blesky fotoaparátů "až půjdeme na nějaký fakt in mejdlo".

A potom jsem ještě nikdy nepodlehla jedné mánii. Nechodím shopovat. Fakt ne. Když potřebuju boty, jdu si koupit boty. Když seznám, že by se mi šikly džíny, vyrazím zakoupit džíny. Nákup potravin pro mne představuje hrůzu hrůz. Rychlostí blesku nahážu do košíku potraviny, jejichž seznam si předříkávám celou cestu do obchodu i z obchodu, abych po uložení nákupu do auta zjistila, že "jsem zase nekoupila ten ocet". Neorientuju se v internetových obchodech a kdybych před časem nebyla kamarádkou upozorněna, že Tchibo neprodává jen kafe, žila bych si dál v blahé nevědomosti. Nejenom že bych pila kafe úplně  jiné značky, ale můj šatník by byl ochuzen o výdobytky tohoto obchodu. To je ovšem tak jediné, kam občas zabrousím. Semo tamo mne praští do očí nějaká reklama umístěná kdesi po boku sociálních sítí, občas mi přiletí něco do mailu (málokdy teda vůbec kouknu, cože je uvnitř), ale obecně se bojím "matriálu", který nakonec ve skutečnosti vybalím z krabice. Takže se dál konzervativně vydám do obchodu - až budu potřebovat džíny nebo boty. Protrpím probírání regálů a stojanů, přežiju zkoušení v kabince, hlavně rychle zaplatit a fuč .... 

Jsem v tomhle zkrátka solitér. Neumím vyrazit odpolko do obchodního centra s kámoškama, abychom si daly kafčo a zashopovaly. Neumím se hromadně pro něco nadchnout stylem - tý jo, tuhle sponku fakt musím mít. A hlavně, nemusím mít fakt všechno. Doba, kdy jsem MUSELA mít céčka, je dávno, dávno pryč. A tak nepodléhám davovým šílenstvím za tím nebo oním či čím ještě. Nehroutím se při pohledu na nějaké cetky, nemusím mít desatery plavky, abych si pak vyčítala, že jsem ty peníze mohla utratit úplně jinak. Neřeším, jestli je in objednávat odsud nebo odsud. Nepitvám, kdeže mají zase poštovné zdarma a v jaké výši. V době slev do obchodů nelezu vůbec, protože bojiště není nic pro mne, jsem od přírody pacifista. Nefackuju se s jinými o poslední exemplář čehosi, co všichni teď nutně potřebují. 

A mám pocit, že je mi dobře. I když fakt nevím, cože je tak zázračného na nějaké flexi8 (což prý není bruska), ani neřeším žádné zahraniční shopy a e-shopy s jejich zaručeně dokonalým zbožím a ještě dokonalejšími nabídkami. Současně nemám výčitky svědomí, že tohle jsem už zase až tak nutně nepotřebovala. Nemám starosti s cash flow na kreditce ani bezesné noci, jestli vyžijeme do výplaty. Zkrátka a dobře si žiju svůj absolutně přízemní život. Někdo by řekl - šedá myš. Hm, ani ne. Já jsem hodně jiná, protože jsem si do vlasů nevetkla jakousi osmičku propíchlou bodlem tak, jako ty davy kolem mne. A budu se toho držet, protože si neumím představit, jakou hrůzu bych mohla prožívat, kdybych zjistila, že mnou vybranou sponku mi vykoupil někdo tři desetiny sekundy před tím, než jsem odklikla - potvrdit nákup :-). 

Ale jo, když někdo pro svůj život potřebuje vedení davem a nasměrovat, což je potřeba nahodit na sebe. OK, jeho věc. Jen prostě nic pro mne :-). 

PS: Prosím, nepište mi sem, kolik máte kabelek. Je mi to fakt jedno.