Zastavte svět,

chci vystoupit

Jenže ta zpropadená zeměkoule se točí furt dál. Že by se hodlala zastavit, to jako teda nějak nevypadá. I když teda s tou zimou letos, se trochu zdá, že s těmi rotacemi není něco úplně v pořádku, takže možná můžeme být v naději. Jenomže kam budeme vystupovat? Na Mars? Hm. Nebo na Venuši? Hm. No jo, ale nebude ono tam zase za chvíli přelidněno? Když teda vezmu v potaz, že moje prababička asi v dobách první republiky netušila, že moje dítě bude jednou nastupovat do letadla se stejnými pocity jako ona prababička na žebřiňák. Tedy s touhou dostat se co nejrychleji do cíle. Takže sice kdo ví, ale stejně si myslím, že jakožto stařenu nad hrobem mne nikdo na žádný Mars ani jinam stěhovat nebude, protože by musel hnedle vymýšlet prostor pro zakládání hrobů a hrobek nebo mne obratem stěhovat v penále zpátky. Takže já se asi ze zeměkoule nevystěhuju, s tím jsem se už smířila. Prostě si představuju, že pokud kdy k nějakému osidlování jiných planet vesmíru kdy dojde, bude výběr pro přesídlence velice přísný. Jakože mladí, nadějní, zdraví s bezchybným chrupem. Ledaže by někdo chtěl uvolnit na zeměkouli místo právě pro tyhle mladé, nadějné, zdravé s bezchybným chrupem. To je teda taky varianta. A ta je možná reálnější než radostné budování osad na Marsu za účelem využití nezdevastovaného životního prostředí. 

Takže se vrátíme na tu zem a smíříme se s tím, že i přes ten několikaměsíční prosinec se prostě točí a bude točit a jejího zastavení se my zřejmě nedožijeme. 

Takže nám nezbývá, než tu nelehkou káru táhnout po tý rotující zeměkouli. A fakt to není jednoduchý, o tom většinou lidi něco vědí. 

Jednoho třeba štve čištění zubů před snídaní, druhej má problém s gymnastickou sestavou. Lidi jsou obtěžkáni různými problémy, jak se tak plahočí tím svým životem. Některé jsou větší, jiné menší. A taky je to věc názoru, jak na ty jednotlivé potíže kdo nahlíží. Někdo něco snese jen tak mimochodem, pro druhého to samé může znamenat konec světa. Je to prostě individuální. Stejně tak je vysoce individuální, kdo má  na co jaký názor. A taky, jestli ten názor chce nebo nechce prezentovat. A na tom všem nejpodstatnější je to, jestli se jedná o názor nebo vyplivnutí jakéhosi pochybného výkřiku. 

Názor má jistě nějakou definici, hledat ji nebudu, řekla bych, že by to stejně bylo k ničemu. Vyplivnutí pochybného výkřiku je prostě vyplivnutí pochybného výkřiku. Jo jo, každý si občas potřebujeme ulevit. O tom jako žádná. 

Z mého pohledu je názor něco jako ucelený pohled na věc způsobený nějakou zkušeností, zamyšlením nebo nastudováním problému. A když už si dám práci se nad něčím zamýšlet, většinou bývám na své myšlenkové pochody pyšná, takže se nestydím se k nim přihlásit. Jako, já netvrdím, že mám ve všem pravdu. Ale když už je někdo přesvědčen o tom, že pravdu nemám, uvítala bych nějaký protiargument. Pochybné výkřiky za argumenty nepovažuju, takže jim oplácím stejnou mincí. Taky proto, že pochybný výkřik většinou podepsán nebývá :-). Jeho autor si totiž vůbec nedal tu práci, aby se nad něčím zamýšlel. A protože si je zřejmě sám vědom své ubohosti, schová se za něčí záda :-). A je jedno, čí ta záda jsou. Prostě a jednoduše plivne a zaleze. To je panečku statečnost. 

No, zkrátka a jednoduše, každý tu káru táhneme jinak. A každý jsme nějaký. Jeden táhne tu svoji káru a hrdě při tom hledí kupředu. Jiný se sklopenou hlavou schovává se za jiné. 

Kdo potom chce zastavit svět a vystupovat? Ten, kdo by jinde chtěl začít jinak? Líp? Mít třeba tu možnost zvednout hlavu a umět se podívat jiným do očí? 

Nevím. Jedno ale vím .... nezastavujte svět, nechci vystupovat. Svět je totiž báječné místo k narození :-)