Není pomoc jako pomoc

Já jsem si teda vždycky myslela, že pomoc je prostě pomoc, lidi pomáhají, jak je v jejich silách a pomoc se nerozlišuje na malou nebo velkou ani nijak jinak. Ó, jak jsem se mýlila.

Nedá mi to, musím se toho dotknout. Když končila Ivana Antalová s Babyklokánky, nedostalo se jí žádného veřejného poděkování od lidí, od kterých bych to očekávala. Pod mým blogem jsem se dozvěděla, že děkovat měl ten nebo onen a ne Missorka. Taky jsem se dozvěděla, že určitě děkovala, jen to není vidět. Já jsem teda spekulovala, ale autoři komentářů o děkování za bukem nebo za dubem nespekulovali, ti to věděli naprosto jistě. Potom ještě nějaké sprostoty, který mi zpestřily den (není nad to vidět, jak jsou lidé ubozí, hned máte tak nějak lepší pocit sami ze sebe, protože se uboze nechováte). Zkrátka a dobře, byla jsem prý úplně mimo, protože děkovati netřeba, tedy ne takto veřejně. Navíc mi bylo naznačeno, že můj blog má pokleslou úroveň. Je mi to vcelku jedno, komu se to nelíbí, nechť chodí jinam.

A den se se dnem sešel a je to tady znovu. Tentokrát se ovšem děkuje, a to hnedle v první linii. Pod článkem "Pomáháme si navzájem - shrnutí", který sepsala Claricia, aby shrnula pomoc, kterou organizovala, se jako první objevil komentář následujícího znění:

Clar, děkuju.

Dost lidí mi psalo, že by chtělo vědět, jak to všechno dopadlo, takže článek se hodí. :-)

A můžete hádat, kdo je jeho autorem. Bingo. Missorka neboli Mgr. Petra Mazancová.

A tak mi zůstává rozum stát, protože asi není pomoc jako pomoc. A asi ta pomoc, kterou poskytovala Clar (nic proti Clar), byla víc, než ta od Ivig. A nebo?

Svůj osobní názor zde vypisovat nebudu. Myslím, že je každý rozumně smýšlející člověk schopen si jej učinit sám.

Napíšu jen jedno - pomoc je prostě pomoc. Každý, kdo má vůli pomáhat, pomáhá. Pomáhá dle svých možností a schopností. A za svoji pomoc si zaslouží poděkování. A je smutné, že někomu dáno je a někomu ne.