Co všechno potřebujeme k životu

aneb malé zamyšlení nad charitou, potřebou dostat pomoc a životními standardy.

Každý máme jiný životní standard. Někdo žije s deseti tisíci měsíčně, někomu půl mega nestačí. Někdo koupí boty v cécécé, jiný by neobul jinou obuv než od Manolo Blahnika (mimochodem, měla jsem je půjčené na noze a chodit se v nich moc nedá). Všichni by ovšem měli žít podle toho, na co mají. A když nastane situace, že nemají, nemůžou, potřebují pomoc, přichází charita. A správně, vo tom žádná :-).

V čem je jádro pudla mého dnešního blogu? Ha, v tom, že se klidně může stát, že peníze, které si urvete od huby, abyste jinému v jeho nelehké životní situaci pomohli, můžou klidně skončit v tom, co vy sami třeba nemáte, případně v užívání služeb, jichž vy sami neužíváte. Nevěříte?

Osobně si myslím, že k životu potřebujeme jídlo, pití, mít se kde vyspat a umýt, mít domov se svými blízkými. Pak je samozřejmě potřeba se obléci, obout, zatopit si a ještě několik dalších věcí. Všechno ostatní je nadstavba. Jsou ještě nadstavby, které život usnadňují, jsou pro nás nutné. Třeba takové auto s nemohoucím členem rodiny je pro tuto rodinu nutnost, byť jiný může klidně frčet vlakem nebo busem. Takže už to v tomto případě vlastně není nadstavba. I takový taxík nemusí být zákonitě nadstavba, pokud jej užijete pro akutní cestu do nemocnice, která ovšem není zase až tak akutní, abyste museli volat RZS, přičemž pěšky to je zase na moc dlouho. I nadstandard se tedy může stát standardem nebo životní nutností.

Přestože si uvědomuji vše výše napsané nebo možná právě proto, že si to uvědomuji, zůstává mi zase rozum stát.

Taxík a hračky řádově za stokoruny, kterými je dítě upláceno po vyšetření, na jedné straně, žádost o obecní byt a pomoc při jeho vybavení na straně druhé.

Klimatizace v autě na straně jedné a čerpání peněz z občanského sdružení na základní potřeby rodiny na straně druhé.

Nechť si každý ve svém svědomí srovná ...... Já mám jasno.