Teď to na mě dolehlo

aneb smutek nad jedním koncem, který je vlastně začátkem

Před necelým rokem mi osud přivál do cesty Martinu. Po několika měsících zoufalství tu najednou byla. Nehodnotila, neřešila, zjistila, co potřebovala a pomohla. Od té doby jsme byly nuceny se každý měsíc potkat. A každý měsíc jsme popovídaly. Najednou tu byl někdo, na koho jsem mohla lít všechnu nespravedlnost světa, ale i se s ní radovat. Povzbuzovala mě, táhla kupředu, když už mi moje vlastní síly nestačily. Měla radost z mých úspěchů.

Příští týden ji uvidím naposledy. Jsme ve svých životech tak daleko od sebe, že jsme byly svedeny čistě pracovně. 

A najednou tu sedím a je mi smutno. Fakt - jako já vydržím hodně, ale teď mám slzy v očích. Tenhle konec znamená pro mě současně nový začátek. Možná by byl začátek i bez Martiny, nevím. Asi ano. Ale rozhodně bych neměla možnost zjistit následující:

• ještě jsou na světě lidi, kteří umí podat pomocnou ruku a nic za to nechtějí
• ještě jsou na světě lidi, kteří umí podpořit, povzbudit, utěšit a taky podat pohled z jiného úhlu
• ještě jsou na světě Martiny

Martino, děkuju, já fakt nevěděla, že lidi jako vy existují. Je to příjemné zjištění. A hlavně, díky Vám jsem překročila svůj Rubikon.