Jo jo, život nejni péříčko

aneb, když svět je ještě v pořádku

Když se na vás valí problémy, máte potřebu vědět, že svět je ještě v pořádku. Uděláte potom třeba úplnou krávovinu. Všechno jenom proto, abyste se přesvědčili, že je vlastně krásně na světě. 

Člověk musí být pro řešení problémů fit, o tom žádná. Duševní zdraví je jaksi v tu chvíli dosti důležité, něco o tom vím. A tak se potom stane, že místo účtu za telefon si koupíte dort, kterej vlastně nepotřebujete, aby vám bylo jasný, že na účet za telefon nebude a ten operátor vám vypne volání a ještě vás bude bombardovat smskami a telefonáty s dotazem, kdyže mu jako hodláte zaplatit. Nebo se rozhodnete, zcela nesmyslně, místo účtu za elektřinu zakoupit ty šaty z výlohy obchodu, kolem kterého denně chodíte a nad kterými slintáte, abyste v koutku duše doufali, že se to s tou elektřinou nějak vyvrbí. Prostě občas jeden udělá věc, nad kterou zůstává rozum stát. Potřebuje prostě být duševně fit. A když mu ten dort nebo ty šaty pomůžou, tak to prostě a jednoduše udělá a pak .... Ono to nějak dopadne. 

Když něco takového uděláte jednou za čas, tak se prostě nic nezhroutí. Telefon zaplatíte později, sice s pokutou, ale to je daň za duševní zdraví. Na tu elektřinu to taky nějak splácáte, i kdyby to mělo být rozloženo do splátek, ale nárazově jste schopni se z toho vyhrábnout. Jste. 

Když ale máte opakovanou potřebu si dokazovat, že svět je ještě v pořádku, abyste vzápětí zjistili, že svět vůbec není v pořádku, protože nemáte zaplacený nájem, elektřinu už vám dávno odstřihli a s účtem za telefon si nelámete hlavu, protože aparát si odnesl exekutor, je něco špatně. To už není o nutnosti jednou za čas "odejít" od problémů, co vás svazují, to už je jednání, které vede do pekel. 

Všimla jsem si, že je několik typů lidí. 

Jeden typ složí ruce do klína a doufá, že se to nějak. No, ono se to nějak netento, takže je hůř a hůř. 

Další typ se zvedne a jde něco dělat. Pomalu, ale jistě se z toho hrabe, občas si dokáže dortem nebo šatama, že svět je ještě v pořádku, ale jde vlastně pořád dál a dál s nadějí, že jednou si nebude muset dokazovat, že svět je ještě v pořádku, protože svět bude v pořádku. 

A pak jsou typy, co začnou dávat najevo, jak strašně zle na tom jsou, aby dostali od jiných to, co vlastně potřebují nebo možná ani nepotřebují. 

Nesoudím a nehodnotím ani jednu skupinu lidí. I já mám problémy a občas potřebu vědět, že svět je ještě v pořádku (ale tak v tom levelu jednoho dortu :-) a následně účtu za telefon). Mám tu potřebu občas zavřít oči a uši a žít v tom bezproblémovém světě. Ale fakt je taky ten, že zatím jsem si nemusela nikomu o nic říct. Čímž nechci tvrdit, že nenastane situace, kdy si říct potřebujete, protože je zle. Taková situace může nastat hned, z minuty na minutu je svět někde úplně jinde. Úplně a vy víte, že to bez cizí pomoci nedáte. Ovšem v okamžiku, kdy si denně dokazujete, že svět je ještě v pořádku, abyste vzápětí skuhrali, co všechno nutně potřebujete, tak svět prostě není v pořádku, svět začíná být pěkně zvrácený. 

Ono je to totiž strašně jednoduchý - nacpat si břich v luxusní restauraci a potom jít prosit o jogurty pro děti. Nějaká outlocitná duše se totiž jistě najde ....

Hezký den. Pomáhejte jen tomu, kdo si vaši pomoc opravdu zaslouží. Já tak vidím toho, kdo sice někdy v životě šlápnul vedle, ale snaží se, jen mu ty síly občas dochází. Tam totiž i ta pomoc nevyprchá, tam opravdu pomůže. K tomu, aby pro toho někoho byl svět v pořádku dřív.