Špachtle nám nezvlhly

aneb inventura

Vyrazila jsem spolu s dvěma kolegy, abychom se společně poprali s inventurou skladu, který máme mimo Prahu. Byli jsme upozorněni, že ve skladu je hodně věcí, pomalu nikdo neví, kolik a čeho. Kromě věcí, které jsou evidovány a které pouze překontrolujeme, je nutné sepsat i věci, které se jakožto spotřební materiál a materiál malé hodnoty neevidují, nicméně by bylo dobré mít alespoň hrubou představu o tom, co a kolik se tam vyskytuje. 

Poté, co jsme se úspěšně dobrali věcí evidovaných, jsme se vrhli na věci neevidované. A tak jsme celé odpoledne počítali lopaty, špachtle (které nám naštěstí nezvlhly), trička (která zvlhlá byla a putovala rovnou do prádelny), násady, vidle, kladívka, rukavice, reflexní vestičky, prostěradla a mnoho, mnoho dalšího. Kromě prachu, který se vířil všude kolem, jsme dýchali i povodňové svinstvo (jak trefně poznamenal kolega), protože se jednalo o věci, které byly distribuovány vloni do míst zasažených povodní. V důsledku toho si teď kapu do očí jakési oční kapičky, které mi poradila paní v lékarně, protože moje oční sliznice to úplně neustála. 

K večeru jsme byli hotovi a vypravili se na procházku. Byli jsme na krásném místě u rybníka, všude okolo lesy. Do večeře ještě čas, tak jsme šli. 

"Jsou tu žáby?" ptala se kolegyně.

"Určitě, proč?" optal se kolega.

"Mám žabofóbii." informovala nás kolegyně.

"Hele, žába." řekl kolega.

Nesežrala mu to. 

Objevili jsme krásné chatičky, které se nacházely na okraji lesa a v těsné blízkosti rybníka. Kus dál v lese měl každý domek svoji kadibudku a já přemýšlela, jestli bych, jakožto fanda série "V pátek třináctého" šla v noci čůrat 30 metrů do lesa. Asi nešla :-). 

Při procházce jsme objevili keř, který jsme všichni viděli prvně. Jestli se tu objeví nějaký botanik (páč to já rozeznám tak krávu od sedmikrásky podle vůně) a řekne mi, cože to je, budu fakt ráda. Kolegyně se totiž okamžitě jala bobule ochutnávat. 

"Šmarjá, nejez to!!!" křičeli jsme s kolegou oba, "S tebou nikam v noci nejedeme, chceme jít na pivo."

V nestřeženém okamžiku rozlomenou bobulku olízla  a informovala nás, že je to uvnitř sladké. Zde je tedy fotodokumentace a já jen dodám, že bobulky mají uvnitř pecku a dozrávají až do borůvkové barvy. A že kolegyně dosud žije, vidí, dýchá bez problémů a nemá žádné žaludeční ani střevní potíže, takže jedlé to asi bude.

Když jsme se tak hezky prošli, navečeřeli se a vyrazili do místní vesnice na pivo. 

"Ho znám." poznamenal kolega, zatímco upřeně hleděl na nějakého místního opilce. 

Popíjeli jsme a bavili se. Místní opilec se zvedl od vedlejšího stolu, procházel kolem nás, pohlédl na kolegu a pravil: "Chrouste!!!! Jsi to ty?"

"Jsem, Irčane." opáčil kolega a my s kolegyní dostaly záchvat smíchu. 

Iračn přisedl a jali se s Chroustem sdělovat si informace za posledních 20 let, co se neviděli. Královsky jsme se s kolegyní bavily. 

"Budeš kdyžtak řídit?" ptal se kolega, když objednával dalšího panáka. Panáka jsem odmítla a přislíbila, že do Prahy případně dojedu. 

Chroust se optal Irčana jakožto místního na původ a název onoho keře. Irčan nevěděl, zato odtušil, že by se to možná dalo vypálit, takže se na to zítra zajde podívat. Jestli se dívat šel nebo nešel, už netuším. Jeho krok při odchodu byl značně vratký, takže je možné, že dnes po tajemném keři ani nevzdechne. 

Večírek nakonec dopadl dobře, došli jsme všichni řádně ještě před půlnocí do postelí, ráno nikomu nebylo špatně, vstali jsme včas, abychom dokonali započatou práci a mohli vyrazit domů. 

"A stejně mě zajímá, co to tady běhá za divný brouky." pronesl Chroust u snídaně, protože ani po mohutném gůglení nezjistil, jak se jmenovaly ty breberky, co na nás celý večer sedaly. Nekousaly, jenom lechtaly :-).