Ne,

nejsem půjčovna

Já už fakt nikdy nebudu nic půjčovat (nemluvím o penězích, ty nemám, tak je ani nemůžu půjčit). Ale prostě už nikdy nic snad nebudu půjčovat. Příšerně mě unavuje, jak si pak musím o svoje věci říkat. Za svůj život jsem už přišla o pár knížek, takže knížky půjčuji fakt víceméně výjimečně. A většinou recipročně, tedy si hodlám také něco odnést. Naproti tomu mi nevadí "půjčit" třeba prdopeč, páč tam počítám, že i já někdy zjistím (jakože se stalo), že ho nemám v okamžiku, kdy mám těsto v míse, obchody zavřené a poslední, co tam chybí, je právě onen prdopeč. Půjčit jsem v tomto případě dala do uvozovek, jelikož nemám dojem, že by mi tuto haléřovou položku bylo nutno vracet, ostatně ho někdo strčí do toho těsta, takže mi beztak případně dá jiný, ale hodlám to brát tak, že i já ho někdy takto můžu od někoho dostat. 

Jenomže jsem si dneska tak nějak sesumírovala, že za poslední rok jsem z vypůjčitelů tahala učebnici angličtiny, šaty, odlakovač a ještě z nich další věci prostě tahat budu. Připadám si při tom blbě. 

Pomalu se prostě dostávám do fáze, kdy na dotaz položený mi v sobotu v deset večer, jestli nemám odlakovač, odpovím jednoduše "NE", přestože nehty si lakuju poměrně dost, takže odlakovač mít prostě musím, protože pokud řeknu, že jo, půjčím lahvičku a druhý den ji potřebuji, pročež se dozvím, že odlakovatelka nehtů není doma a odlakovač mi vrátí až den další, jestli teda náhodou doma bude. Takže buď pak jdu do práce s oprýskaným lakem na nehtech nebo se to tu snažím nějako opravit, abych ráno cestou do práce stejně navštívila drogerii, koupila další, odlakovala v práci, jelikož odlakované furt lepší, než s nějakým hnusovzorem způsobeným hloubkovým úklidem koupelny. Děkuji, rukavice nemám ráda a nevím, proč bych je měla nosit, když já odlakovač doma mívám. 

Prastarou učebnici angličtiny jsem žádala taky několikrát. Kupovala jsem jí, když mi bylo něco kolem 16 let, abych mohla navštěvovat doučování angličtiny, stála mě tehdy dost peněz a mám ji ráda. Je už celá chuděra žlutá a místy se rozpadá, ale prostě ji nedám a nedám!!! Našla jsem ji ráno přede dveřmi. Ano, chápu, že vypůjčitelka nebyla majitelkou, tedy jí osud knihy mohl být vlastně ukraden, ale já bych prostě knížku venku nenechala, páč by mi jí bylo líto. Moje nemoje, knihy se na vlhku nenechávají. 

Šaty jsem já blbka blbá půjčila i s ramínkem už před drahnou dobou. Už jsem si fakt připadala blbě, jak jsem si o ně pořád říkala. Opravdu jsem z toho zase měla blbý pocit, že prostě si musím říkat o něco .... A nějak netuším, proč jsem z toho ten blbý pocit měla, když ty šaty jsou moje, já si je koupila a v dobré víře půjčila. Našla jsem je opět na klice vchodových dveří v jakési mikroténové tašce, bez ramínka samozřejmě. Já už to ramínko fakt snad oželím, i když bylo krásné, dřevěné. Šaty jsou úpletové, tak si hodně dávám pozor, nač je navěsím, aby se mi někde něco nevytahalo. Najdu halt nějaké jiné, protože já už bych fakt nedala, abych si zase musela říkat ještě o SVOJE ramínko. A dumám, jestli oželím ten truhlík, co jsem v březnu půjčila na primule s tím, že až odkvetou, dostanu truhlík zpět ....... Já vám nevím ......

Mám? Nemám? Když já si fakt připadám blbě.