Smutný pohled

aneb jela jsem v plavkách úplně zbytečně

Vezla jsem dceru na soustředění. A protože se soustředí u krásného rybníka, ráno jsem na sebe narvala plavky, přes ně šaty, na zvídavou otázku jsem odpověděla, že domů pojedu v těch mokrých plavkách, a mohly jsme vyrazit. 

Celou cestu jsem se i přes puštěnou klimatizaci těšila, že hupsnu do rybníka. Krásného, idylického rybníka, kde široko daleko (většinou) nikdo. Tentokrát sice pár děvčat těšících se na týden strávený spolu s koňmi, ale bylo mi jasné, že těm budu úplně ukradená. 

Jezdím tam ráda a ráda sedávám v kteroukoli denní dobu na břehu, čtu nebo jen tak koukám, kde vyskočí kapr. 

Jenomže přetrvávající sucho a zřejmě vadné stavidlo vykonaly své. Zaparkovala jsem auto dle pokynů u cesty a šly jsme. Když jsem se přiblížila, věděla jsem, že koupat se dnes asi nebudu. Část, kde je většinou vody jen do půli lýtek, byla bez vody. Z bahna, které na pražícím slunci pomalu vysychalo a praskalo, vyrůstaly různé bahnomilné rostliny. Při pohledu na zbytek mi šly slzy do očí. 

Jak jsem později zjistila, někudy utíká voda stavidlem. Přivolaný potápěč se odmítl potopit s tím, že jeho kamaráda to takto vcuclo a už se nedostal ven. Jediným řešením je rybník vypustit, stavidlo opravit a počkat, až voda nateče. Neměla jsem už odvahu se ptát, co je s těmi rybami, které majitel rok co rok nasazuje, krmí a stará se o ně. Nechtěla jsem se rýpat v jistě již dost bolavém místě. 

Předala jsem dítě a nevykoupaná hupsla do auta, které se mezitím na slunci proměnilo ve sklářskou pec. Zapla jsem klimatizaci a jela domů. Nevadí mi, že jsem se nevykoupala. Bylo mi líto té vší práce kolem, která teď zřejmě přijde vniveč. 

A tak majitelům přeji, aby brzy ..... 

Už se totiž nemůžu dočkat, až zase pojedu po zadku po hrázi, abych potom zabořila nohy do bahna a vykoupala se v přírodním rybníku. Někdy mi ty bazény fakt lezou krkem :-)