Houser,

nezvaný host

Mám housera. No, stárnu, no. Před třemi týdny jsem se probudila s mírnou bolestí v zádech a okamžitě si sebediagnostikovala ledviny. Páč jsem byla ten den objednaná na preventivní prohlídku na gynekologii, svěřila jsem se doktorovi s tím, že mě bolí ledviny. Ostatně, je to vedle. Chvíli mi klepal v zádech, odhalil, že jsem nedávala v přírodopise pozor, poučil mě, kde jsou ledviny, přičemž mě prý nebolí ledviny, ale křížová kost, že jsem asi ofoukla a mám si dávat suchý teplo. 

Nemám doma ani kočku, ani králíka, které by bylo možno přiložit, takže přikládám Ikea deku modré barvy a již tři týdny chci, aby ta záda přestala konečně bolet. Dneska začalo pršet a bolest zintenzivněla. I rozhodla jsem se, že je asi na čase využít služeb odborného lékaře, který by mi posloužil něčím, po čem to bolet konečně přestane. 

Zasedla jsem ke strýčkovi gůglovi a zadala požadavek na ortopeda v okolí práce. Jsem si jako najivně myslela, že bych si tam odskočila. No, odskočila asi úplně ne, páč jsem momentálně ráda, že se doplazím na WC, ale považovala jsem to za poměrně nejshůdnější řešení. Poté, co jsem konečně našla ortopedickou ambulanci o tři ulice dál, jsem se dozvěděla, že mi dají termín na 3. září. Když jsem sestru informovala, že to už budu bolestí mrtvá, urazila se. No, nemohla za to, ale já prostě chci, aby to nebolelo.

V mezidobí jsem použila jakýsi diagnostický portál, kde jsem se dozvěděla, že mám rakovinu prostaty a mám okamžitě vyhledat lékaře. Posléze jsem si našla další diagnózu, a sice nějaké autoimunní onemocnění, kdy mám také okamžitě vyhledat lékaře, protože asi prý brzo přestanu chodit úplně. Zintenzivněla jsem hledání vhodného lékaře, protože když to píšou na internetu bude to pravda. Jarka sice říkala, že s tou rakovinou prostaty jsem na tom dobře, páč statistiky úmrtnosti žen na rakovinu prostaty jsou více než pozitivní, ale já si říkám, že co kdyby náhodou, že? 

Rozšířila jsem rádius lékařů o místo, kde budu z metra přestupovat na autobus domů. Teda, jestli ještě budu schopná na Míráku sejít schody do metra a na Dejvické zase vylézt (nadějí je mi výtah pro kočárky a vozíčkáře). Když jsem se konečně dovolala do ortopedické ambulance v Dejvicích, dozvěděla jsem se, že dneska mi rozhodně žádný termín nedají. Sestra zde byla daleko chápavější a nepištěla, že mi vyhledala nejbližší možný termín, naopak mne politovala, až mi slza dojetí ukápla, a doporučila mi pohotovost v nemocnici. Že prý, když je to takhle, nemám se bát, že bych jako mohla obtěžovat. Potom si případně mohu zavolat a oni se o mě budou starat dál. 

Další telefonní číslo, které gůgl označoval jako ortopedie, byla chirurgie. Možná by mě mohli okamžitě hodit do sádry a byl by klid. 

Rozšířila jsem opět rádius možných lékařů. Gůgl mi tentokráte našel kromě ORL ordinace (a pak, že já nedávala v přírodopise pozor) ještě několik veterinárních ordinací, kam bych si asi mohla skáknout s bolavými zády. 

Já chápu, že jsou dovolené, že se lékaři snaží lidi objednat, aby nemuseli čekat. Všechno to chápu, ale když mě ta zpropadená záda bolí TEĎ, ne 3. září, ne v listopadu, ne za měsíc, TEĎ, prostě TEĎ !!!!

Vzdávám se .... večer přiložím deku.