Jak jsem se stala bulisákem

aneb mulisy, bulisy, valte bulvy

Bulisák je moje označení pro člověka valícího bulvy překvapením. Když někdo označuje děti jako mulisáky, já můžu označovat osoby s vyvalenýma očima jakožto bulisáky. A jsem teda opravdu bulisák, protože oči mám normálně veliké, zato teď nabraly rozměru tenisového míčku.

Mulisak.cz jsou stránky o zlobivých dětech a výchově obecně. Jeden by tak nějak možná čekal třeba nějakou nadšenou dětskou psycholožku, která navzdory svému akademickému vzdělání v oboru dětská psychologie tápe ve výchově vlastního dítěte (věřím, že i tohle se stává, protože kovářova kobyla ..... znáte to, co?), případně blog nějaké nešťastné matky, které se výchova vymkla z rukou. Mýlila jsem se. 

Na těchto stránkách se možno zaregistrovat a diskutovat, tedy se svojí koncepcí tváří jako peklo a jiná mateřská fóra. Ovšem už na začátku vám naznačej, že je to prostě o zlobivých dětech. Jasně, děti zlobí všechny, některé méně, některé více, ale svaté není ani jedno. Hysterák proběhl snad v každé domácnosti, odmlouvání a jiné dětské libůstky jsme už taky asi všechny poznaly, takže tam zvědavě vlezeme a čekáme, jakéže nóvum nás tam čeká. 

Osobně mám ráda vtipně pojaté příhody zoufalých matek, které později toho dne nad kafem slzí smíchy, protože ve finále byly ty denní karamboly vlastně k smíchu. A když to někdo umí ještě podat na papír, potom klobouk dolů. 

Dobré je i sdílení výchovných karambolů, jeden pak má pocit, že v tom není sám. Po dni, kdy vám dítě v krámě smete karton kyselých okurek z regálu, vy to musíte zamést, vytřít a ještě zaplatit, je fajn slyšet, že cizí dítě právě ojelo drátem, který vykutalo na pískovišti, sousedovu fungl novou Audinu stříbrné metalízy a soused teď příšerně huláká a matka malého dráteníka shání úvěr na nový lak. Hned je svět tak nějak veselejší. 

Čekala jsem něco takového. Směsici vtipu a sdílení karambolů a kalamit. Ovšem jsem teda jen vyvalila bulvy a stala se na webu mulisák hnedle bulisákem. 

Něco, tak "objevného" jsem už dlouho neviděla.  

Dozvěděla jsem se třeba, že mulisákovi (rozuměj dítěti) je při nákupu v nákupním centru dobré sundat bundu a čepici, aby mu nebylo horko. Tyto stránky v době, kdy mé dítě bylo malé, ještě neexistovaly, tak nevím, cože mne to tehdy osvítilo, že jsem holku svlíkala a svršky nechávala v nákupním košíku. 

Taky jsem se pokusila přečíst úvahu o trestání mulisáků. Pokusila je opravdu na místě. Když jsem se totiž dozvěděla, že trest by neměl být kontraproduktivní, zbytek dlouhého textu jsem již jen prolítla. Nevím, jak dlouho se autorka nad tímto musela zamýšlet, ale zjevně dlouho, když měla potřebu nás s tím vším seznámit. A když jsem dospěla k pasáži o "vykázání" a křiku, neměla jsem sílu seznámit se s duševními pochody autorky blíže. Stačilo mi, že jsem se dozvěděla, že tresty mají být používány férovým způsobem, takže jsem šla do světa zase poučená. 

Za zmínku stojí i článek o prohřešcích prarodičů, u kterého jsem zvládla setrvat celého. Docela mne totiž zaujala pasáž o nezajímajících se prarodičích. Autorčina jistota, že prarodiče, kteří o svá vnoučata nejeví zájem, budou jednou litovat, si zmínku jistě zaslouží. Stejně jako odsouzení důvodů, proč se prarodiče o svá vnoučata nezajímají. A víte co? Já se fakt těším, až už se nebudu muset o nikoho starat a vyrazím si na výlet jen tak sama nebo s kámoškama, aniž bych čučela po hodinkách, páč doma budou chtít večeři. 

Velmi zajímavé jsou potom články o příšerných jiných rodičích, kteří výchovu svých mulisáků absolutně nezvládají, pročež autorka to ví, ač je viděla jednou, jenomže na to má asi nějaký radar. Jako třeba tady nebo tady. Čtenář tak nějak nebyl ani u jednoho, tedy mu musí postačit vágní popis příhody bez bližšího zkoumání detailů. Autorka své závěry postaví jako hotovou věc. 

Stejně jako sdělení, že na těchto stránkách se možná dozvíte, jak na svého mulisáka vyzráli jiní. 

A díky možné registraci a vstupu do diskuse se můžete pochlubit, jak jste na svého mulisáka vyzráli vy. 

Hmmm, víte, já nechci na své dítě vyzrát. Já se svým dítětem nebojuju o vítězství. Mé dítě je mým partnerem. A přes všechna výchovná úskalí, problémy, zpupně zdviženou bradičku, oči v sloup, pohrdavé odfrkávání a další projevy spojené s vývojem, mým partnerem bude. Protože moje dítě je jedinečné. Prostě, i když zlobí, tak není mulisák. 

Jste po přečtení těchto stránek ještě někdo Bulisák?