04:30 Corsou do Varů

aneb nízkonákladový výlet za nízkonákladovými hadříky 

Šárce fakt svítily oči, když mi líčila, cože se dá ve Varech na jakési burze zakoupit za hadříky. "Hele, za třicet, třeba jeden to tam má prej i všechno za deset." A aby dodala svým slovům váhu, vylovila odkudsi několik hadříků a nechala mne vybrat. No, netrvalo dlouho a bylo rozhodnuto. Jedeme do Varů. 

"Hele, je to v neděli a začíná to ve čtyři ráno." oznámila mně a Vorle. 

"Cože???", vykřikly jsme obě. 

Původní plán zněl na odjezd v sedm hodin. Jakože v devět jsme tam. Jenomže nám plány zhatila Šárka, která od burzyznalé kolegyně zjistila, že pokud dorazíme po šesté, rozhodně jako už nic nekoupíme. Bylo rozhodnuto, odjezd v 04:30. 

Když mi dnes ve 4 hodiny ráno zazvonil budík, vstala jsem jen díky tomu, jak děsně jsem byla natěšena na ty haldy oděvů, které si dovezu domů. V půl páté ráno jsem hlídkovala na ulici, všude kolem bylo hrobové ticho, protože kdo by tak někam lezl v neděli v tuhle hodinu. Naskočila jsem do auta, naložily jsme Vorlu a hurá směr Karlovy Vary. V autě jsme popíjely kávičku, kterou jsem vyrobila do termosky, protože tohle byl názkonákladový výlet. U benzinky jsme si skákly tam, kam i císař chodil sám, aby nás v nákupní horečce vůbec nic nevyrušovalo. 

Pár kilometrů před cílem se nějako zatáhlo a začalo pršet. Když jsme vystupovaly z auta, bylo nám jasné, že skutečnost, že nemáme zimní bundy, rukavice, kulichy, šály a válenky je základní chyba. Hodily jsme batohy na záda ("abych měla volný ruce na hrabání", jak pravila Šárka), holky ovšem rozevřely deštníky, já nahodila kapuci a vyrazily jsme směrem na stadion, kde se ty poklady měly ukrývat. 

Po ploše stadionu se rozprostíraly stánky s haldami oblečení, občas proložené klasickým "blešákem". Začaly jsme hrabat. 

Prsty nám křehnou. Hrabeme. Ulovím tři mikiny pro dítě po 20-ti káčé. Mám radost. Procházíme dál a zase hrabeme. Ulovím halenku a svetřík po 40-ti káčé. Šárka řeší kalhoty. Vorla má kšiltovku a mikinu pro dítě. Hrabu. Vorla kouká. Šárka řeší kalhoty. Naklání deštník a polívá mne vodou. Přestávám cítit prsty u nohou. Šárka bere kalhoty a přesouvá se k dalšímu stánku. My s Vorlou procházíme dál. Prsty u rukou už necítím taky, klepu se jako drahej pes. Už nechci hrabat. Je mi zima. Vorla taky nechce hrabat, je jí zima. Nacházím šaty. Jsou hezké, ale nějak nevím, jestli nejsou moc odvážené. Držím je ve zmrzlých rukou a řeším s Vorlou, jestli je mám vzít. Přemluví mne, tak za ně zaplatím 50 káčé. Mám pocit, že mám splněno. Je mi zima a chci spát. Prodejci začínají stánky balit, protože už neprší, ale leje. Zakupuji ještě dva šálky na čaj po 10-ti káčé. Prsty už mám tak ztuhlé, že nejsem schopná otevřít batoh. Nakazuji Vorle, aby počkala. Vidím na ní, že zastavit se jí rozhodně nechce. Zastavit se znamená ještě větší zima. Obcházíme dál. Šárka se svým pestrobarevným deštníkem je "bůhvíkde". Procházíme kolem vchodu na stadion a jsme udeřeny nárazem větru. Chci domůůůůůůůůůůůůůůů. Obejdeme ještě pár posledních stánků a seznáme, že musíme najít Šárku. Vorle zvoní telefon - Šárka. Zkřehlými prsty jí hovor odmítne. Volá zpátky. Domlouváme se, kde jsme. Za chvíli se scházíme a nasedáme do auta. Šárka nastartuje a topení zapíná naplno. Poslední články několika prstů má úplně bílé a absolutně necitlivé. Přikládá je k fukarům topení. Pořád se klepu. Na auto bubnuje déšť. 

"Hele, stavíme se v nějakým nákupním centru a koupíme si alespoň tričko", navrhuje Vorla. 

"No, možná bychom měly domů dovézt oplatky, když už jsme tady.", napadá nás. 

Stavíme u pumpy, Vorla běží dovnitř, že koupí ty oplatky. Já kouřím a prosím ji, aby mi taky jedny vzala. 

Když se vrátí, oznamuje mi: "Ty vole, za ty voplatky chtěj pětasedumdesát, to je radši koupím u nás v krámě"

Takže zase někdy na burze :-).