Experimenty a pokusy

nemusí vždy dopadnout dobře :-)

Jako můj oblíbený strýc František z Jirotkova Saturnina, ten to zázračné mýdlo prostě nevyrobil. A dar nevyrobit, co chci, ač se snažím seč můžu, má víc lidí :-). 

Vyzkoušela jsem na své hlavě kdeco. Od modrého pruhu ustřiženého mým otcem, přes černou Kleopatru, která mi dodala vzezření zasloužilé feťačky, až po ježka barvy rudé záře nad Kladnem. Aktuálně jsem zvolila asymetrický účes. Je to praktické, protože jako pravák si musím česat jen pravou stranu hlavy. Levou česat netřeba, o to se postarala mašinka. 

Pro jakékoli vlasové experimenty mám tedy značné pochopení. Jednu věc ale netuším. Proč se musím dívat na nepodařené výtvory lidové tvořivosti? 

Třeba taková červená mapka na čele, na krku a rudé boltce uší od toho, jak si jíní doma barvu patlali a pak to smýt nešlo. To je tragédie. A když za někým takovým stojíte na zastávce autobusu, je to vpravdě pekelné. 

Nebo špatně probarvené vlasy na týlu. To je taky mazec. Zvláště v okamžiku, když měníte barvu z jedné strany barevného spektra na druhou. Přebarvit blond vlasy na černo a nechat si na temeni semtam blond by možná byl dobrý barevný nápad, kdyby ho vytvářela kadeřnice. Bylo by totiž jasné, že se jedná o designový úmysl a ne o neschopnost nandat si barvu na vlasy celistvě. 

Moc príma potom bývá, když si lidi stříhají vlasy samodomo. Je jedno, jestli se tohoto úkolu na sobě zhostíte sami nebo si požádáte kamarádku či nějakého příbuzného. Pokud onen dotyčný není v oboru vyučen, zůstane vám na hlavě prazvláštní útvar, který neučešete kdybyste se na tu hlavu postavili. Trčí to tak nějak do všech stran, tvaru nedocílíte, pouze patvaru. Výsledek je tedy více než tristní. 

Výživné jsou potom situace, kdy se dotyčný domáhá hodnocení svého nového image. Máte možnost jednomu říct, že vypadá jako úchyl, pokývat neurčitě hlavou a něco zablábolit o tom, že dávat 400 kadeřnici jsou fakt vyhozený peníze, když to takhle stačí, nebo v americkém stylu pištět cosi jako: úžasné, fáááááááákt ti to sluší, vypadáš báječně, a potom se za rohem pokusit nepozvracet. 

Já většinou volím variantu č. 2. Říkávám lidem pravdu, ale neumím to v okamžiku, kdy se někdo snaží o to, aby vypadal na úrovni, v rámci jeho omezenosti je přesvědčen, že to zvládne sám, pročež se to nepodaří. Přijde mi to totiž stejné, jako byste někomu řekli, že je fakt blbý, že má křivý nohy. Nehodnotím lidi podle toho, jak vypadají. Hodnotím je podle toho, jací jsou. A někteří fakt nemůžou za to, že jsou přesvědčení, že zvládnou práci odborníka. Aby nakonec vypadali spíš směšně, než in. Akorát se na to občas musím dívat. Bohužel. 

A co Vy? Jakou cestu volíte, když se musíte dívat na něco fakt pekelného a jste žádáni o hodnocení?