Až na vrchol

aneb o jednom neuskutečněném snu

Chtěla bych zdolat Mount Everest a vím, že už to nedám. Stát na nejvyšším bodu světa a hledět dolů. Pro ten pocit, že jsem to dokázala. Nevím, nikdy jsem na žádnou osmitisícovku nelezla, mezi mé vrcholové horské disciplíny patří výšlap na Sněžku, ale mám tak nějak pocit, že člověk v tu chvíli překonal sám sebe. Dal to. Překonal vše, co mu stálo v cestě, najednou stojí úplně nahoře a může být sám na sebe pyšný. 

Kdysi jsem četla a nevím, co je na tom pravdy, že když máte dost peněz, nahoru vás dostanou. Nevím teda, jestli úplně nahoru, ale prý dost vysoko. Skupina šerpů a chudáků vás vleče do osmi tisíc metrů nad mořem, vy na nich visíte, zvracíte, nadáváte, ale dovlečou vás tam. Protože jste si to zaplatili. Takhle bych nahoru nechtěla. 

Chtěla bych nahoru se vším, co k tomu patří. S okamžiky zoufalství a beznaděje, s pocity radosti, naděje a odhodlání. S touhou dát to a nakonec tam dojít. I s tím rizikem, že příroda se rozhodne, že už dál nepůjdu. 

Na každý vrchol má člověk vylézt sám. Ne se tam nechat vytáhnout někým jiným. A protože vím, že Mount Everest bych sama nedala, ponechám jeho výšlap jiným. A budu jim přát pocit vítězství, pocit radosti a euforie, že tam jsou. Já se i nadále spokojím s kopečky zvanými Krkonoše, případně zvlněnou krajinou s názvem Šumava. Tam nebudu potřebovat skupinu zoufalců, kteří mne potáhnou nahoru. Tam to vyjdu, vylezu, vyšlápnu nebo vyfuním sama. A moje radost na tomto vrcholu nebude o nic menší. Bude to totiž radost z toho, že jsem nechtěla po nikom jiném, aby se se mnou táhnul. Že jsem nebyla cestou pro nikoho kus bagáže, který je potřeba vyrvat nahoru, abych já měla pocit vítězství. 

A tak nevím, jestli může mít někdo radost z toho, že ho někdo jiný vyvleče nahoru na horu. Jestli může říct větu: Já jsem taky bůžek (parafrázuji Tomáše Holého z filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku). Jestli on ten někdo vyvlečený nahoru není něco jiného od b :-). 

Horolezcům zdar !