Virtualita versus realita

aneb realitu nelze vypnout.

Virtuální svět je bezpochyby jednodušší, než ten reálný. Jediné, co mu musíte obětovat, je váš čas. Bez času nemůžete žít nic, nemůžete prožívat, zažívat, smát se, smutnit. Čas je zkrátka a dobře důležitý, abychom něco prožili. Co ale lze prožít virtuálně?

Prožitky a zážitky s dětmi? Hm, asi ne. Neumím si představit nic lepšího, než záchvat smíchu při pohledu na moji princeznu, která se předchozí hodinu bavila tím, že se pokoušela vytvořit odtok louže z cesty. Růžové plavky poseté bahnem, bahnité nohy i ruce, ale hlavně spokojené dítě. A já? Procvičená bránice.

Výlet do lesa, na louky, k rybníku? Hm, to asi taky ne. Není nic lepšího, než sebou plácnout na louku k rybníku, otevřít knihu nebo si s někým házet frisbee - jen tak, pro zábavu a radost z pohybu.

Dovolená? Hm, tak tu asi taky ne. Nelze nahradit dovolenou s rodinou nebo přáteli - kdekoli - pod stanem, u moře, v horách nebo jen tak někde na chalupě. Nikam nespěchat, nic neřešit a nechat ten čas jen tak plynout.

Večer s přáteli? Hm, tak to asi taky ne. Virtuálně nelze jen tak posedět s lidmi, které máte rádi, probrat všechno veselé i smutné, dát si skleničku dobrého vína a pojíst k němu něco dobrého.

Na druhou stranu je ten život virtuální tak nějak jednodušší.

Můžete se stát matkou roku, když popíšete, jak báječně jste si s dětmi užili den. Na druhou stranu bývá podivné, jak je možné prožít s dětmi báječný den, když jste za den naflákali 20 příspěvků do různých diskusí.

Můžete se stát kuchařem roku, když budete neustále vypisovat, co jste vařili, jak jste vařili a jak to všem báječně chutnalo. Co na tom, že frekvence vašich příspěvků by vám nedovolila ani namáznout chleba máslem?

Můžete se stát cestovatelem roku, když všechny poctíte fotografiemi z výletu. Co na tom, že už týden dřepíte na netu a klábosíte a fotky jsou pět let staré a jejich autorem je váš strýček?

Na internetu můžete být čímkoli a kýmkoli. Stačí tomu dát ten čas, vybrat si svoji tvář a jít do toho. Vždy se najde někdo, kdo vám věří, že jste celý den byli s dětmi na výletě, stihli uvařit tříchodový oběd, připravit večírek pro přátele a ještě jste si stihli zacvičit, posekat zahradu, obstarat domácí zvířectvo. Stačí jen o tom všem hodně psát. 

V reálu vám totéž nikdo věřit nebude, když u vás zazvoní, v kuchyni to bude jako po výbuchu, děti se budou jen tak potácet po zahradě, zvěř řvát hlady a na stole budou v misce vysypané Bebe sušenky. Vy budete mít na sobě vytahané tepláky a vaše nehty neviděly pilník celé týdny. Nikdo v tu chvíli neuvěří, že jste ta matka, kuchař a cestovatel roku. 

A tak, i když je to náročnější, dávám přednost tomu světu reálnému. Jeho vzestupům i pádům. Realitu totiž nelze vypnout jako internet. Tam jí musíte dožít se všemi jejími plusy a mínusy. V realitě nelze napsat, jak spokojené mé dítě je, když se celý den nudilo. V realitě nelze napsat, že jsem uvařila báječný oběd, když jsem servírovala polévku z pytlíku. V realitě nelze napsat, že jsem vylezla na Sněžku, když jsem celé odpoledne čuměla na její fotku na internetu. V realitě se to pozná. A proto ji mám ráda. A když má někdo přijít na návštěvu a já nestíhám, musím to říct, protože přátelé poznají, že jste lhala, když jste slibovala grilované masíčko a na stole je 20 dkg lovečáku, který vám náhodou zbyl v lednici. Stejně tak to poznám já na jiných.

Jen by mě fakt zajímalo jedno. Jak mohou některé matky stihnout během dne udělat tolik věcí, kolik vypíšou na různá fóra a blogy? Den má pro nás všechny 24 hodin. Že by to byly skutečně supermatky, superkuchařky a supercestovatelky? A že by byly virtuální?  A že by to šlo poznat i v tom světě virtuálním? Jen se trochu víc rozhlížet.