To dám

aneb překonání sama sebe.

Při odjezdu do mlejna jsem fakt netušila, že budu muset překonat sama sebe a že tím pádem budu na sebe fakt pyšná. Svůj stín jsem překročila už v okamžiku, kdy jsem byla schopná se přiblížit ke koni a obhlížet jeho kopyto, čímž pádem jsem se tak dmula, že jsem každému na potkání povídala, že jsem viděla kopyto, takže místní koňáci na mne hleděli s dost udivenými výrazy ve tvářích. Neušila jsem, že budu nucená ten stín překročit ještě jednou.

Pobyt se nám pomalu krátil a my se rozhodly vyrazit s dětmi na kukuřici (pro hnidopychy - sběr kukuřice povolen majitelem pole).

"Já chci chytat ryby.", šprajclo se Šárčino starší dítě.

"Jsem mu to slíbila.", špitla Šárka.

"V poho, tak já tam s nima dojdu sama.", pravila jsem, neboť na večer už byla domluvená projížďka na koních, takže čas nás tlačil.

"Já chci taky chytat ryby.", pravilo půjčené dítě, páč to bez Šárčina dítěte ani ránu.

Vyrazila jsem tedy se svým dítětem a Šárčiným mladším dítětem na pole.

"Hele, vezmeme to přes pole a támhle to projdeme.", navrhla jsem dětem, abychom to nemuseli obcházet až k silnici, kde byl pohodlný vstup v místě, kudy vjížděla na pole technika.

Ploužili jsme se po strništi. Šárčino mladší dítě v pantoflích, ale bylo statečné a i přes odřený palec šlapalo.

Bujný porost kolem pole měl však ve znaku slovo "Neprojdou". Vracet se mi nechtělo, tudíž jsem rozhodla, že to po poli dojdeme k cestě, kudy teda půjdeme k té silnici.

Ale i tady mne přivítaly kopřivy mé výšky. Sakra!!!!

Vzala jsem mému dítěti klacek, který celou dobu vleklo a jala se porost prosekávat. Košíkem jsem ho udusávala, abych zjistila, že ty obludy se za mnou zase zvedají. Měla jsem před sebou tři metry kopřivového porostu, s sebou dvě děti a na sobě kraťasy.

V duchu jsem si říkala, že TO DÁM, a odhrnula nohou kopřivu.

Nedá se nic dělat, musím je přenést, došlo mi, když jsem měla nohy popálené až ke kolenům. Ještě chvíli jsem kopřivy udusávala a pak jsem obě děti přenesla. Děti prošly bez úhony, já po zbytek výletu třela lýtka o sebe, páč mě pálily jako čert. Dokonce se mi povedlo děti v poli neztratit, páč jsem je na samém začátku vyděsila dost realistickým popisem bloudění v kukuřičném poli, pokud se ode mne vzdálí na více než jeden metr.

Zpět jsme dorazili v dobré náladě, s košíkem plným kukuřice a děti už se těšily na vyjížďku na koních.

"Někdo musí jít s námi jistit.", pravila Hanka.

Rozlosovaly jsme naše čtyři děti na dvě skupiny, protože koně byly tři a krom našich dětí jely ještě dvě další.

Koně osedlány, děti mají přilby, každého koně někdo drží a já čekám, kdo dá ty děti nahoru. Po chvíli mi dochází, že JÁ. Vyzdvihnout dítě na koně ovšem znamená k tomu koni přijít úplně, dítě nahoru nelze jen tak hodit.

"Můžu už ji tam posadit?", ptám se, pročež se mi k odpovědi ano dostane takového výrazu, jako bych se v srpnu ptala, jestli bude sněžit za 10 minut nebo za půl hodiny.

Posazuji moje dítě, potom Šárčino mladší dítě a myslím si, že půjdu jen kousek, vyfotím a vrátím se, abych pomohla Šárce, který k našim zbylým dětem vyfasovala ještě jedno cizí. Ale nee, musím jít celou cestu.

Vyrážíme. Na Hančin pokyn vypínám blesk u foťáku a šlapu svižně vedle koně. Zatím jsem od něj tak metr. Snažím se kontrolovat, jestli obě děti pořádně sedí, nedělám prudké pohyby, nekašlu a mluvím potichu, abych to giga zvíře nějak nevyděsila. Cesta se zužuje. Musím ke koni blíž. Ještě se zužuje, jdu už těsně u koně a strachy ani nedýchám. Vidím, že Šárčinýmu dítěti vypadla noha ze třmenu. Ptám se, jestli je to problém a dostanu pokyn nohu do třmenu zasunout. Přicházím ještě blíž, sahám na koně a čekám, že se lekne, stoupne si na zadní a já budu muset chytit Šárčino dítě a zdrhnout s ním do bezpečí. Kůň je však v pohodě, takže tuto proceduru absolvuji cestou ještě několikrát, pročež na konci jsem již profesionální zastrkávač nohy do třmenu.

V jednu chvíli si kůň odfrkne, já se příšerně leknu a jsem ráda, že moje svěrače to ustály.

A pak mám z cesty ještě jeden zážitek. I kůň vrtí ohonem, ale dostat žíněma přes prsty není teda nic moc.

Takže příští rok - zase ve mlejně a u koní :-)