Já jí odlákám a ty tam nabereš to dřevo

aneb bacha, ta koza trká.

Ve mlejně jsem si uvědomila jednu důležitou věc. Že jsem fakt z "Prahé" a situace, kdy mám nabrat dřevo v místě, kde se nachází koza, rovná se pro mne situaci, kdy bych měla nasednout do kosmické rakety a nechat se vystřelit na Mars.

Zdálo se, že den začne v klidu. Děti se po snídani a následně hygieně sestávající z vyčištění zubů a očištění obličeje odebraly k potůčku, aby zpevnily hráze.

"Co to máš na nohou?", slyším pištět Šárku. Ještě jsem se povalovala na posteli a přemýšlela, na který bůček si zrovna lehnu (tak nějak jsme si to rozdělily - já mohla ráno později vstávat, Šárka chodila dadat po obědě).

Vylezla jsem a viděla, že půjčené dítě se tentokrát vydalo na stavbu hráze obuto do jediných sportovních bot, které mělo s sebou.

"A je to v p****i, má jedny kraťasy, ty snad budu muset vyprat, teď nemá ještě ani boty.", stála, držela boty, které vážily snad 10 kilo, a vyděšeně valila oči.

"Kalhoty uschnou, pak to vodrolíme, boty snad uschnou, než pojedeme domů.", snažila jsem se jí uklidnit.

"Dej si ty boty na sluníčko a vem si HOLINY.", udělila Šárka příkaz.
"Když já mám v těch holinách mokro.", smutnilo půjčené dítě.

Nekomentovaly jsme to ani jedna a šly popíjet kávičku.

K polednímu jsme se odebrali na houby a snad proto, že na houby se má chodit ráno, jsme našli dva nějaké suchohřiby, dvě bedly, mraky holubinek (které ani jedna neznáme, tak jsme je tam nechaly) a móře hořčáků (které teda táta půjčeného dítěte jí, jak jsme byly informovány, nicméně jsme mu nevěřily, tak jsme je tam taky nechaly), alespoň jsme se příjemně prošli lesem. Na otázku: Co jste našli?, jsem celé odpoledne odpovídala: Houby.  

Po návratu se Šárka odebrala na kanape. Já se mezitím snažila, aby se ani jedno z dětí nezranilo, čas jsem si krátila klábosením se Šárčinými rodiči, kteří za námi dorazili. Moje a půjčené dítě si je okamžitě adoptovaly a za dědou všichni běhali jak pejsci.

K večeru jsme se rozhodly opéct buřty. Na nákupu, který jsme obsolvovaly cestou, obdivovala Šárka v uzenářství jakýsi uzený bůček. Původně ho kupovat nechtěla, s odkazem na naše bůčky, ale když on se tak krásně smál a přímo na mne volal, tak jsem kousek koupila. A Šárce, když to zjistila, se oči rozzářily radostí. Těšily jsme se na buřtíka, pečený bůček, čerstvý chléb a talíř zeleniny, který Šárka nakrájela.

"Kde se bere dřevo?", ptám se.

"Támhle to je na spálení.", informovala mne Hanka a ukázala na hromadu dříví složenou kousek od místa, kde byla uvázaná koza.

"Ke koze já nejdu.", pravila Šárka.

"Jsi jí čuměla do huby a teď k ní nejdeš?", divila jsem se.

"Nejdu, trká, jsem jí čuměla do huby, páč jí panička pevně držela.", trvala si na svém.

"Tak já tu kozu odlákám a ty vezmeš dřevo.", navrhla jsem.

"Zapomeň, já jí odlákám a ty půjdeš pro to dřevo.", kontrovala.

"Jo, já? Já se kozy bojím, do huby jsem jí nečuměla. Budu odlákávat.", trvala jsem si na svém, páč mi bylo jasný, že ten špagát není nekonečný a já budu mít vždy možnost úniku někam, kam se koza nedostane. Ke dřevu ale mohla pohodlně.

"Já vám jí uvážu někam jinam.", pravila klidně Hanka, která nás do té doby vcelku pobaveně poslouchala.

Rozdělat oheň už pro nás nebyl problém a za chvíli jsme se všichni vynacházeli kolem ohně, kromě mého dítěte, které se Šárčiným švagrem Jirkou chytalo ryby a odmítalo si jít opéct buřta (kterého jinak fakt miluje), neboť musí lovit ryby.

"Sakra, ten bůček.", zaječela jsem, když jsem do sebe soukala druhého buřta, "jsme na něj mále zapomněly."

Byly jsme obě tak stresovány jednou kozou, že vrchol delikatesy tohoto dne měl zůstat v lednici. Šárka bůček nakrájela a šup s ním nad oheň.

"Aaaaaaaaa, paní je gurmet.", pronesla suše přítelkyně Šárčiného synovce, když viděla, jak labužnicky Šárka tuto delikatesu pojídá.

Daly jsme si tedy pečený bůček všechny, dolily si bílé a užívaly si klid. Všechny děti totiž momentálně lovily ryby, řešily, kam úlovek uschovají a co všechno s ním budou dělat. A tak se stalo, že čudly, které nachytaly čeřenem, nakonec nastrkaly do plastové vaničky, všechny je pojmenovaly (nevím, jak je rozeznaly, ale to je jedno) a druhý den sháněly rakvičky na ty, které, jak pravilo mé dítě, "KCÍPLY", takže je to s nima fáááááákt špatný.