Bazén a utopená bota

aneb věděli jste, že koza má zuby jenom dole?

"Bez holin to tam ale nejde.", pravila vědoucně Šárka, když mne a Klárku zvala na čtyři dny u její sestry ve Mlejně. Nabyla jsem tedy dojmu, že se budu ty čtyři dny brodit vysokou trávou a přes potoky, abych třeba jen vykonala základní potřebu. Netušila jsem, že ve chvíli, kdy ty holiny, které jsem pyšně zakoupila v Kralupech, budu fakt potřebovat, je budu muset sundat.

Krom našich tří dětí vzala Šárka ještě dítě půjčené, našťouchaly jsme batožiny do auta, což vyžadovalo určitou dávku logistiky (kterou ovšem jako matky zvládáme bravurně) a už jsme jely. Po zastávce v Kostnici jsme dorazily na místo. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že mezi chatičkami a kuchyní, kam jsem měla nutně potřebovat holinky, je tráva posečená a na toaletu to není daleko. Po prvotním seznámení se a vyfasování lůžkovin, jsme ještě musely přestěhovat postel, protože děti hodlaly bydlet spolu, pročež v chatičce bylo postelí pět, zatímco nás bylo šest.

"Kdy půjdeme do bazénu?", vřískalo půjčené dítě.

"Tady se budeme koupat.", ukázala jsem půjčenému a svému dítěti malebný rybník za chatičkami.

"Není to nějaký špinavý?", zahledělo se mé dítě na vodu.

"To si vodhrneš.", pravila jsem.

"Kdy půjdeme do toho bazénu?", vřískalo dál půjčené dítě.

"To je rybník.", pravilo Šárčino dítě.

Narvaly jsme děti do plavek a vyrazily do bazénu. Od té doby nikdo nenazval rybník jinak.

Toho dne již mnoho času na nějaké katastrofy nebyl čas, čekala nás až další den ráno.

Sluníčko krásně hřálo, kávička výborná.

"Spadla mi tam bota a nemůžu jí najít.", hlásilo půjčené dítě.

Zvedla jsem se a v holinkách (když jsem si je koupila, budu je nosit alespoň ráno, když je rosa) šla k potůčku, kde děti stavěly hráze.

"Kde Ti spadla ta bota?", ptám se.

"Maminko, maminko, tady šel, tady uklouzl a tady někam mu spadla.", hlásilo mé dítě.

Napadlo mne, že tady uklouznu taky, sletím do tůňky, o které nevím, jak je hluboká. Bylo mi ovšem jasné, že na dně bude bahno a do toho zahučím. Krom holinek jsem stále měla pyžamo. Chvíli jsem šťourala klackem v bahně, až jsem to celé obešla a snažila se dobrodit k místu, kde měla být ona bota. Po chvíli mi došlo, že holinky musí dolů, jinak za chvíli rozšířím řady dětí, které měly holiny plné vody. Jediné půjčené dítě ne, protože v tůni utopilo botu zn. Crocss. Holinky šly dolů a já stála v ledové vodě. Vyhrnula jsem si pyžamové kalhoty a brodila se k místu, kde měla být bota. Vodu jsem měla do půli stehen, v bahně jsem stála do půli lýtek a při každém kroku jsem vrávorala a děsila se, že si neplánovaně zaplavu v tůni. Zabořila jsem ruce do bahna a propátrávala dno.

"Maminko, prosíííííííííííííííííím, najdi mu tu botu.", vřeštělo mé dítě.

Voda mi dosahovala nad lokty, bahno jsem měla do půli předloktí, ale botu jsem vylovila. Vytáhla nohy z bahna a vyrazila ke kávě.

"Kdy půjdeme do bazénu?", přihnalo se půjčené dítě.

Vyrazili jsme do bazénu.

"Je to nějaký studený.", hlásila Šárka.

"Jdi se opláchnout do tůně, budeš mít pocit, že je to jak termální lázeň.", pronesla jsem a plovala.

"Věděla jsi, že koza má zuby jenom dole?", optala se mne Šárka, když jsme se usadily k poobědové kávičce, děti opět stavěly hráze a my si mohly užít trochu klidu. Tentokrát jsme dohlédly, že holinky si obulo i půjčené dítě.

"Fakt?", vytřeštila jsem oči.

"No jo, ségra mi včera dovolila kouknout koze do huby, jsem teda fakt nevěděla.", valila taky oči a já doznala, že její největší zážitek z výletu do Mlejna, bude pohled do kozí huby.

Naši filosofickou debatu na téma kozí zuby vyrušil dusot holin. Již na dálku bylo poznat, že jsou plné vody.

Po louce dupalo mé dítě a vztek mu stříkal  i z uší.

"Kluci mě strašně naštvali.", řičela a voda jí stříkala z holin.

"To se ti v životě stane ještě mockrát.", uklidnila jsem ji a pila kávu.

Poté, co se mi jí povedlo uklidnit, se vrátila ke stavbě hráze a my se Šárkou pokračovaly v pití kávy.

"Hele, je tu asi ten kovář.", pronesla jsem poté, co jsem zaslechla jakési zvuky, o kterých jsem se domnívala, že by je mohl vydávat kovář.

Zvedly jsme se a vyrazily s dětmi, aby konečně viděly, jak se ková kůň.

Celá procedůra se mi tak strašně líbila, že jsem ještě zcela dobrovolně šla pro pitnou vodu (což byla práce dětí, které ji plnily s velkým nadšením). Pomalu jsem se plížila k obrovskému zvířeti a poté, co si nechala majitelkou koně odsouhlasit další přihlížení, se postavila do uctivé vzdálenosti, kam jsme byly prve vykázány s dětmi.

"To pojď blíž.To jenom, že ty děti pobíhají a tak, tak chceme, aby byly dál.", vyzvala mne Hanka.

"Nechci toho koně moc stresovat.", zamlčela jsem zbaběle, že stresovat nechci především sebe.

"Neboj, on je stresovanej už dost.", pronesla Hanka a její vyjádření mělo na moji psychiku úplně opačný efekt, než zřejmě chtěla.

Nicméně jsem se osmělila a viděla koňské kopyto ze vzdálenosti cca půl metru.

Začátek našeho výletu byl tak velice plodný. Šárka ještě dva dny hovořila o kozí hubě a já o koňských kopytech.