Větrník, hadice a bílá rukavice

Co mají společného?

Jsou to moje vzpomínky. Milovala jsem prázdninové brigády. Vidina vlastních peněz, možnost si našetřit a koupit to, po čem srdce mé prahne. Mým touhám by se dnešní mládí smálo, až by se za břicha popadalo, ale já tehdy fakt děsně nutně potřebovala tu látku, ze které jsem pak po večerech vyráběla "model", nutně jsem musela mít tu kabelku, co jsem viděla na Národní za výlohou (tehdy jsem si na ni půjčila u rodičů, páč jsem měla obavu, že tu krásu vyprodají, než si na ni vydělám, abych se pak těžko loučila s výplatou z brigády). 

Ale na brigády jsem nechodila ráda jen z důvodu vidiny peněz. Prostě jsem tak nějak vkráčela každé ráno do světa dospělých. Do světa, kam jsem se už fakt děsně těšila. Každé léto jsem pracovala v myčce aut jedné státní instituce. Každé ráno jsem v 6:30 prošla bránou, v šatně se převlékla do montérek a zabezpečila plechovou skříňku visacím zámkem. Potom jsem obtěžkána svačinou v podobě bílého jogurtu a dvou rohlíků, jablka a lahve minerálky prošla "píchačkama" a stala se dospělou pracující osobou. Případala jsem si v těch montérkách děsně důležitě. Navíc jsem měla možnost buzerovat ty řidiče, když najížděli do myčky, protože jsem jim důležitě ukazovala, kdy jet, kam jet, esli trochu víc doprava nebo doleva, kdy zastavit a pohoršlivě jsem kroutila hlavou, když jim to nešlo. Bylo mi šestnáct. 

Za svoji myčkovskou éru jsem se vypracovala i do "velína", kde jsem měla už i možnost tu myčku zastavit, když něco hrozilo, pročež jsem mohla z malého okénka vykřikovat cosi na téma, kdo byl zase tak blbej, že si neodmontoval anténu. Bylo mi osmnáct. 

V mezidobí jsem se naučila luxusně umývat okna u auta, čímž pádem ty samozvané myče oken na křižovatkách ženu nevybíravými slovy a zuřivými gesty dál od mého miláčka, zvládla jsem vypucovat panty tak, že ani mistrova bílá rukavice nezachytila bordel, dozvěděla jsem se, jak z polstrování dostat cigaretový smrad a zažloutlý odstín, pasta Tempo stala se mým kamarádem. Na začátku každého brigádnického období jsme všichni brigádníci vyfasovali svoji "výstroj" sestávající ze dvou kyblíků (většího a menšího), kartáče, několika hadrů a houby. Vše mělo svůj účel a smysl a naučit se vše používat tak, jak se používat má, stálo chvíli cviku. Tehdy jsem přišla na to, že manuální práce je skvělá. Člověk hned vidí výsledky své práce. A může být pyšný, že ani při pohledu na slunci se na černé kapotě auta nenachází žádní kocouři. A pak? Pak jeden dostal třeba větrník a mohl si ho skryt v rohu "olejárny" (dílny, kde se měnil olej, a kam jsme se chodili schovat, když jsme chtěli dát cígo, aby mistr neviděl) v klidu sníst. 

Nejlepší okamžik dne nastal odpoledne. Plechová vrata vjezdu do myčky se poroučela dolů (i ta jsem z velína mohla potom ovládat) a my se vyzbrojili hadicemi a vyrazili do myčky, abychom řádně propláchli kartáče a vystříkali veškerý humus ze země a stěn. Vylezli jsme za půl hodiny, vypadali jako vodníci a bylo nám blaze. Přes píchačky jsme se vydali do odpoledního letního pražského žáru a jeli se kamsi zregenerovat. Do restaurace nebo na plovárnu. Nebo jsme si jen tak dali zmrzku a jeli domů, abychom zase další den mohli jít za svým snem .... třeba v podobě kabelky. 

Tak už víte, co má společného větrník, hadice a bílá rukavice :-).