Matka nebo oběť?

Dostala se ke mně (poněkolikáté) tato obludnost a již nemohu mlčet.

Když si projdu tenhle seznam prostě z pohledu člověka, který má za to, že mít děti je NORMÁLNÍ, není to zásluha, ani horor, prostě součást života, musím naopak mluvit.

---

1. Neposíláte ustrašené dítko zpátky do postele, když fňuká, že se bojí a chce spát s vámi v posteli. I přesto, že se celou noc kroutíte na plácku o dvaceti centimetrech a z postele vám čouhá ruka i noha.

- Na jednu stranu souhlasím, na druhou stranu – pokud jsou děti zvyklé s vámi v posteli spát celkem běžně, většinou se nakonec ustálí situace tak, že si navzájem nezavazíte (jak výmluvné pro celé rodičovství a vztahy vůbec). Nebo prostě pořídíte větší postel.

2. Večer vás takřka pravidelně sužuje kručící žaludek a vy si až tehdy uvědomíte, že jste se za celý den pořádně nenajedla, zatímco vaše dítko mělo perfektně vyváženou snídani, svačinu, oběd i večeři.

- Obětovat se dítěti má smysl, když to má smysl. Dohnat se na pokraj fyzických i psychických sil smysl NEMÁ.

3. Když se vracíte domů pozdě v noci, nemůže vám v rychlosti konkurovat ani Usain Bolt, jak bleskově běžíte k dětskému pokoji, abyste spícímu dítěti dala pusu na dobrou noc.

- Sice nechodím po nocích venku, ale po práci jdu tiše, abych je nevzbudila. Nespěchám, jelikož spící dítě neuteče a vzbudit ho postráda logiku. Nepotřebuju si dodávat na důležitosti tím, že dítě napřed probudím a pak budu utěšovat pachole, že jsem se slavně vrátila, k čemuž svádí popis bodu 3. Jako by dítě potřebovalo vědět, že je jiná možnost (a že o ní uvažuju často :D).

4. Když se vaše dítě poraní nebo upadne, automaticky běží rovnou do bezpečí vaší náruče, která umí vždycky všechno vyléčit.

- Děti padají pořád! Jistěže jim nikdo nebrání přijít si, když je problém nebo velká křivda, ale aby se chodily litovat furt, to teda podporovat nebudu. Navíc tenhle přístup celkem umožňuje odlišit, kdy se opravdu něco stalo.

5. Jste schopná lustrovat i za velkého deště dvě hodiny celý park ve snaze najít milovaného plyšového medvěda, kterého vaše dítě odpoledne vyhodilo z kočárku. Pokud se vám mazlíka ani přes veškeré úsilí nepodaří najít, objíždíte hračkářství v okolních městech a píšete inzeráty, abyste sehnala tu nejvěrnější náhradu.

- Ne a ne. Možná to poslední, ale nehodlám obětovat člověka pro věc a nikdo mě nedonutí. Co má dítě co tahat plyšáka ven?!

6. Nemáte ani tušení, jaké hity právě dobývají hudební hitparády, zato znáte všechna slova oblíbených říkanek vašich dětí, a některé dokonce v angličtině.

- A co v případě, že má dítě věk spíš na to první, než na to druhé? Jistěže znám říkanky, co je učím, nazpaměť... třeba Elektrickou sesli...

7. Pracujete dlouho do noci jen proto, abyste další den s dítětem nepřišla o lekci plavání.

- Pracuju dlouho do noci, aby děti měly co jíst.

8. V ordinaci pediatra trháte rekordy ve výdrži ve čtení a předvádění zvuků zvířat i strojů a nezbrzdí vás ani únava z neprospané noci, ani cizí obecenstvo.

 - Ne a just ne. Nejsem hračka. Bavím se s dítětem jako s normálním soudným člověkem, neotravuju ho, když se na nic neptá, odpovídám, když se ptá.

9. V kabelce máte vždy přichystanou zdravou svačinku, nejčastěji rýžový chlebíček v kapsičce na kosmetické zrcátko a make-up.

- Ano, protože je to praktické. Kdybych používala zrcátko a make-up. jistě by se našel kompromis, jak vzít obojí. Tento bod je opět zbytečná ostentativní oběť.

10. Netušíte, jak to dopadlo s hlavní hrdinkou vašeho oblíbeného televizního seriálu, protože v tu dobu běží v televizi milovaný pořad vaší dcery/vašeho syna.

- Jelikož televizi nemáme, nejsme její otroci. Na pořadech ke sledování se dohodneme podle aktuální situace, nejsme si navzájem nepřátelé (i když někdy to tak vypadat může :D).

11. Jste ochotna odpustit dítěti vztekání i nezájem o dárky při narozeninové oslavě, na jejíž přípravě jste intenzivně pracovala přinejmenším dva měsíce.

- Dva měsíce? Wtf.

12. Zůstáváte s odhodláním vzhůru až do ranních hodin, abyste dítěti pomohla dokončit školní projekt, na který zapomnělo.

- Ne. Nevím. Možná. Ale primárně je to jeho zodpovědnost, i s důsledky. Stačí, že neustále zapomínám já.

13. Nevracíte dítěti ránu pěstí, kterou vám ve vzteku uštědřilo (i když pokušení může být veliké), místo toho volíte po stopadesáté důraznou komunikaci a gesta.

- Pokud mě kousne, kousnu ho zpátky. Považujme to za gesto.

14. Pravidelně chodíte nakupovat do supermarketu na kraji města, protože právě v něm rozdávají samolepky do sbírky vaší ratolesti.

- Ani mě nehne. Tohle je chování, které naprosto odmítám. Pokud je něco zdarma, pravděpodobně jsme „zboží“ my. Stojím o to ve větší než nezbytně nutné míře a ještě navíc u dětí? Ne.

15. Před Štědrým dnem zůstáváte vzhůru do tří do rána, abyste dětem dokonale zabalila vánoční balíčky, přestože bude trvat jen pár vteřin, než budou na kusy.

- Zůstávám vzhůru, protože a) pracuju; b) zapomněla jsem, že je už 24.

16. Předstíráte radost a nadšení, když vaše dítko odjíždí na školu v přírodě, přestože jste plna úzkosti a smutku, že roste tak rychle…

- Nepředstírám. Nevidím důvod, proč dítě mást předstíranými pocity. Buď mám radost, že bude chvilku pokoj (to je pravděpodobné), nebo je mi už předem smutno, a pak nevím, proč mu to tajit. Dítě je normální člověk, proboha, není to nijak duševně méněcenný kus, jak se proboha naučí pracovat s vlastními emocemi, když je nebude znát nebo – hůř – budou mu předávány pokrouceně? Co to je?:

Pokud jste se s kterýmkoli z těchto signálů ztotožnila, přijměte za celou naši redakci obrovskou pochvalu - jste prostě hvězda!

- Proč? Není lepší vizitkou vidět jak super jsou ty děti?

Hodnotila bych tento článek jako demenci k zaplácnutí místa a uživení autorky, ale skutečně je mi líto matek, které za tyhle bludy platí nebo je – ještě hůř – berou vážně.

Co se dítě naučí od matky, která se zbytečně obětuje, zbytečně manipuluje emocemi, přikládá přehnaný význam věcem, není schopná s dítětem komunikovat na rovinu? A ještě se za tyhle pokřivené vzorce chování domáhá uznání...

Autor: Geh