Návštěva pošty

byla dnes obzvláště výživná

Před každou návštěvou pošty mívám divné chvění v oblasti žaludku. Je nápadně podobné tomu, které jsem prožívala před operací zubů. Obávám se, jak dlouho se tam budu vyskytovat, fronta se nedá předem odhadnout, taky si úplně nejsem jistá, jestli náhodou nedostanu vynadáno za to, že mám jinak velkou obálku, než si úřednice myslela, že velká je, nebo bych mohla obdržet přednášku, že se rozhodně pozná, jestli dopis je soukromý nebo firemní, a to zásadně podle použité obálky. Na informování oné ženy za přepážkou o skutečnosti, že si klidně mohu strčit soukromou korespondenci do firemní obálky, jse nějak neměla sílu, odkývala jí její svaté přesvědčení a šla. 

Dnes se ovšem o "obveselení" obyvatelstva postarala nejen pošta, ale i jedna z nás, frontových bojovníků. 

Já už vím, jak se stane, že jsou na poště fronty. Pošta je nepružná státní instituce, kterou ještě nikdo nenaučil slušnému chování. 

Příští týden hodlám odesílat cca 200 dopisů, proto jsem se minulý týden byla informovat,zda je možné domluvit si nějaký individuální termín. 

"To s tim přiďte, jak se vám to bude hodit.", děla žena za přepážkou.

"No, víte, já abych tady neudělala frontu." pravila jsem.

"To máte jedno." trvala si na svém.

"No, ale ty lidi mě ukamenujou." pípla jsem.

"To udělaj tak jako tak." usadila mě ta bodrá žena a tím se mnou skončila. 

No, dnes se přesně stalo to, že někdo posílal dopisy minimálně polovině republiky a ještě půlce Asie. Pošta, kam chodím, je malá. Má tři okýnka. Teda čtyři, ale jedno jsem jaktěživa neviděla otevřené. Potom ještě otvor na prodej kolků, odkud si jde úřednice pro kolek na přepážku, stísněný prostor pro zákazníky, vydýchaný vzduch občas prosycený cigaretovým kouřem. Bývám mírně hysterická, když tam 15 minut přešlapuju, tak bych si rauchla, ale nemůžu, zato na druhé straně barikády zřejmě povoleno. 

No, tedy jsem se dnes zapojila do fronty ke dvěma fungujícím přepážkám, když třetí byla do zítřejšího rána obsazena pilným "dopisníkem". Děkovala jsem všem svatým, že mám dopisy jen dva, páč u těchto přepážek je cedulka, že odbavují jen do pěti zásilek, tedy jsem nemusela trpět stresem, že dostanu přednášku na téma: "vyneumítečíst?Stímmusítetámhlejávámtotedaudělámalevýjimečně". I tak by to ale byly obavy liché, jak se vzápětí ukázalo. 

Postávali jsme ve frontě, vzduch se dal krájet (kuřáci měli teda asi jinou směnu), horko k zalknutí. Snažila jsem se na dvou dopisech nevyrobit varhánky od potících se rukou a čekala. 

"Na to aby si vzal jeden dovolenou." pravil stařík za mnou ve frontě, opírající se o francouzské berle. Po chvíli zřejmě seznal, že jeho čas je velice drahý na to, aby jej trávil na poště, pročež se po pár minutách odbelhal. Bylo mi to jedno, stál za mnou. 

Posunuli jsme se. Jedno z okýnek obsadila jakási slečna ve fialkovém oděvu a počala z kabely vytahovat spousty dopisů. Čekali jsme. 

"Dva kolky za 2000." pravila.

"Jako dva za dva tisíce nebo dva po tisíci?" optala se úřednice.

Odpovědi se nedočkala, protože slečně zazvonil telefon. Zvedla ho, informovala jakousi paní doktorku, že je právě na poště u okýnka a potom asi pět minut pokyvovala, říkala "ano", "ne", "nevím", "on mi to neřekl" a tak. Stáli jsme. Slečna položila telefon a úřednici sdělila, že se jako vomlouvá.

"Nám se omluvte!!!" ozval se občan z fronty za mnou.

"To byl jako pracovní hovor, to jsem musela jako vyřídit." otočila se slečna pohrdavě směrem k nám.

"Nemusela jste." odsekla jsem a dál přešlapovala.

Slečna s úřednicí se domluvily na hodnotě kolků, pročež se je slečna jala na cosi lepit.

"Jéééééééé, voni se mi sem ty kolky nevejdou." podivila se a podrbala se na zátylku.

"Nauč se lepit kolky doma." nevydržel to znovu občan za mnou.

Slečna nereagovala a dál zápasila s kolky. Když dozápasila, zalepila obálku a pokynula úřednici k odeslání, aby si potom ještě řekla o výpis z katastru nemovitostí. 

"To je katastrální území Praha?" zeptala se úřednice.

"Jééééé, to já nevím." zakroutila slečna hlavou.

Občan z fronty opět něco nelichotivého řekl, pročež slečna se otočila a začala odsekávat cosi o výchově, že mu nedovolila, aby jí tykal a tak podobně. 

"Važte, prosím, slova." zastala jsem se občana.

"S váma se nebavím." pravila slečna.

"To je taky vaše jediné štěstí, protože kdybyste se se mnou bavila, tak byste ještě týden nespala hrůzou z toho, co byste se ode mě dozvěděla." řekla jsem a obsadila okýnko, které se mezitím uvolnilo. 

V momentě, kdy jsem podsunula dopisy dírou ve skle, mi zazvonil telefon ........... No, nezvedla jsem ho, poslušně vytípla, poslala dopisy a odkráčela. Pilný "dopisník" i slečna stále okupovali dvě ze tří přepážek. 

Mimochodem - nechoďte na poštu do Belgické ulice v Praze příští pondělí, budu tam s těmi dopisy.