Nikdy nelezu tam, kde si neváží zákazníků

aneb poslední zhasne

Jednou mě tu naštvali v pizzerii. Mysleli si, že jsem úplně blbá a nepoznám rozdíl mezi eidamem a goudou. Rozdíl jsem poznala, jídlo vrátila a páč se majitelka ještě pohoršovala, že co se mi jako nelíbí, když mi to jídlo neúčtovala, na což já opáčila, že ještě aby mi účtovala něco, co jsem si neobjednala, víckrát jsem tam nebyla. Když je v jídelním lístku gouda, vyberu si goudu, asi jakože nemám chuť na eidam. 

Miluju tohle právo už tam nevlézt. Počítám, že tam sice vlezou jiný, ale ono i je někdy namíchnou, takže ty lidi pořád ubývají a ubývají, až tam nejsou žádní a je po pizzerii. A tak se i stalo. Pizzerie skončila. 

Co si tak matně vzpomínám na dobu, kdy ještě fungovala, sedávalo tam vždycky pár podivných existencí na baru. Nikterak mne nepohoršovali, pokud jsem neseděla v jejich blízkosti, páč deodorant pro ně bylo zjevně slovo neznámé, možná i sprosté. Problém jsem však nemívala, protože pizzerie bývala prázdná, tedy sednout bylo možno, kam libo :-). I to o něčem svědčí. Přesvědčila jsem se o pravidle prázdné hospody. Čím prázdnější, tím horší. 

A tak bych řekla, že po čase majitelka zjistila, že těch pár existencí na baru jí nezachrání, páč si tam cucaj svoje pivo a nad ostatními ohrnují nos, jsou přeci štamgasti, pročež někdo poslední, asi ta majitelka zhasla. 

Když se vrátím k příhodě s eidamem a goudou, tak mne na celé té věci tenkrát asi nejvíc vytočila její reakce. Byla bych vcelku vstřícná, kdyby po objednání jídla přišla a řekla, že jako soráč, ale gouda došla, že buď mi na to nasypou eidam nebo si mám vybrat jiné jídlo, ale že ta gouda prostě není, což bych byla i schopná pochopit, bo je to pizzerie na vesnici. A když už tohle neudělala, tak bych snad i čekala, že se třeba omluví, když mi na těstoviny místou goudy nasypali čepici eidamu, ze které by Zdendu zjevně trefil šlak. Jenže ona néééééééé. Ještě frfňala a tvářila se na mne jak na nevděčné děcko. Takže jsme se tehdy zbalili a šli. A výkřiky, že mám být ráda, že mi to jídlo neúčtovala, celou věc posunuly do roviny dosti komické. 

Ona majitelka totiž nepochopila, že já jsem ten zákazník, že já určuji, já platím. A já mám pravdu, i když ji nemám. Protože jsem to já, kdo tam nechává svoje peníze :-). A za moje peníze ona žije. 

Tak jo, moje peníze neměla, neměla asi ani od jiných, štamgasti odtáhli jinam a dneska ..... dneska je tam nová pizzerie s usměvavou servírkou. A když jsem si objednala grilovaná žebírka, tak jsem dostala ta grilovaná žebírka přesně s tím, co bylo napsáno v jídelním lístku :-).